úterý 10. října 2017

Chtěla jsem prostě štěně.

Říkala jsem si, že namísto planého poučování napíšu svůj příběh a příběh mý malý blběny. Takže se pohodlně usaďte a čtěte.

Jsem proti množírnám. Teda dneska. Dneska už vím, co je to průkaz původu, k čemu slouží a co zaručuje. Vím, co jsou to chovatelské stanice a jak velkou práci s pejsky mají. Vím, co očekávat, když kupuju čistokrevného psa. Vím, že neexistuje nic jako nadbytečné štěně, miničivava/minijorkšír a čistokrevný pes bez PP. Dnes už bych našetřila pár tisíc a koupila si psa s papíry. Ale tehdy jsem nic z toho nevěděla. Myslela jsem, že psi se vychovávají páskem, protože mi to řekli.

Chtěla jsem prostě štěně. Fenku, ideálně bílou, malé plemeno. A tak mi ji přinesli.  Vořecha. Voříšci jsou prý zdravější, odolnější, říkali mi lidi. Dnes už dokážu natvrdo přiznat, že podmínky, ze kterých Peg vzešla, splňují definici množírny v širším smyslu. Nekastrovaná, nehlídaná fena bez patřičných zdravotnických testů, s kdovíjakým rodokmenem a zatížená kdovíjakými degeneracemi. Štěňata mívá pravidelně, část se rozdá, část záhadně zmizí. Krmená snad odpadky, lidmi, kteří si myslí, že řízek je dobré jídlo pro batole. Otec štěněte neznámý, bylo mi řečeno, že byl "malý, bílý". 

Nechtěli za ni ani korunu a ještě mi ji přinesl švagr před dům. Co víc si přát?

Když jsem poprvé tu bílou měkkou kuličku dostala do rukou, brečela jsem. Bála jsem se že jí ublížím. Bylo jí šest týdnů a koukala na mě dost nechápavýma očima.

Střih.

Stojím nad nerezovým pultem u veterináře. Doktorka syčí bolestí a třese rukou. Peg si strhla košík a lékařku pokousala, protože se jí nelíbilo sono. Ani holení břicha. Ale muselo to být, protože při kastraci objevil veterinář něco zvláštního.

Vysvětlení: nechtěla jsem štěňata, nevěděla jsem co s nimi, neměla jsem potřebu mít Peggyina štěňata a koneckonců mi připadalo zvrácené si z ní dělat Simíka. Ač je doma, nechtěla jsem, aby se v případě zaběhnutí se vrátila s dárečkem. To je vše. Ano, zvolila jsem pohodlnější řešení. Vraťme se k veterináři.

Veterinář otevřel fenu a viděl, že je něco blbě. Přesněji řečeno něco v poměru 1:3. Ledvina psa Peggyiny hmotnosti by měla být velká asi jako větší švestka. Peggyina ledvina má velikost pěsti. Poté, co jsme si na ni všichni v ordinaci lehli, nechali se pochcat a chvilku snášeli to nešťastné úpění, se lékaři konečně mohli  podívat, co se jí odehrává v bříšku. Najeli ultrazvukem na místo, kde byla umístěna zvětšená ledvina. A tam nic. Černá díra. Obrovský monstrum.

Internista mi později vysvětlil, že ledvina s největší pravděpodobností nesplňuje funkci ledviny, ale může nějak jinak držet Peggynčino tělíčko v rovnováze, takže jsme tam tu věc nechali. Nicméně ten útvar připomíná ledvinu jen tím, kde leží a na co je připojen. Jinak je to obří boule plná neznámé tekutiny. Klidový režim. Dieta. Jedna funkční ledvina a balon, který ji může zabít. Fenu, která ráda skáče, běhá, byla by parádním adeptem na agility. Ne. Klidový režim.

A aby toho nebylo málo, zpackala jsem výchovu. Pes občas vyjel, nesnesl jisté typy lidí, a i když se mi podařilo ustálit jeho agresi, občas prostě skočí před někoho cizího a řve a řve a řve. Kurs poslušnosti absolvován, články Desenského a Milana načteny, dokonce i kniha o pozitivním upevňování. A pak jsem se dostala k informaci, že psi se mají odebírat od matky až po osmém týdnu. Jinak jsou prý agresivní a labilní.

Okay, takže to není jen moje vina. Ale nevím, zda se mi ulevilo.

Víte, ono je jedno, co si myslíte o průkazech původu a čistokrevných psech. Jen chci upravit vaše domněnky o vořeších:

Ne, není jedno, že neznáte jejich původ a genetické vady.
Ne, nezáleží na tom, že je jaký je a vy ho tak máte rádi.
Ne, nezáleží na tom, jak by měl ten či onen pejsek krásná štěňátka.
Ne, fena fakt netouží být matkou. Je jí to u zadku.
Ne, fakt nemusí být fena alespoň jednou v životě matkou.
Ne, voříšci fakt nejsou zdravější, než papíroví psi.
Ne, neexistují mini, midi, maxi, mikro čivavy/jorkšíři.

A abychom si ještě ujasnili některá závažná fakta:
Ano, každé štěně z řádného vrhu má papíry.
Ano, kastrace je řešení.
Ano, je nemorální vydělávat na děloze nevinného zvířete.
Ano, je nemorální chtít peníze za psa bez průkazu původu.
Ano, je nemorální a bestiální množit zvířata bez ohledu na jejich zdravotní stav.
Ano, já mám papíry, mám rodný list a znám svou anamnézu.
Ano, má smysl tohle psát do zblbnutí. Mám naději, že to jednou lidi pochopí.
Ano, ano, ano!

Pokud nutně musíte kupovat pejska za jinou investici, než je cena očkování nebo adopční poplatek, uvědomte si, že kupujete zboží a chcete jej za tu cenu v dobrém stavu. Bez ohledu na to, jak máte nebo nemáte v plánu svého psa milovat, jistě nechcete pejska, který bude trpět a financovat nesmyslné výdělky lidem, co mu to utrpení způsobili.

Řádná chovatelská stanice do psů víc nasype, než na nich vydělá, kvůli různým testům na časté genetické vady, velmi kvalitní krmení a veškerý full servis. Množitel si na rozmnožovací soustavě svého psa vydělá na dovolenou nebo nové stereo. Kasírujou několik tisíc krát počet štěňat a jejich jediná investice je pytel Propeska za dvě stovky. Připadá vám to fér?

A ponaučte se i z mé obrovské chyby kdy pes sice nestál ani korunu pořizovacích nákladů, ale Peg má doživotní handicap kvůli tomu, že pár bezmozků neřeší nekastrovanou fenu. Do budoucna můžeme předvídat bolesti a vysoké náklady za různé operace, kterými se budu snažit svému voříškovi zmírnit trápení. Miluju svého psa, ale až jednou odejde za duhový most, její případný následovník bude von Bahnhof s rodokmenem a genetickými testy. Jsem pevně rozhodnutá.


středa 4. října 2017

Jsem hustá jak beton.

Sedím si tak v RJ z Prahy do Olomouce a najednou se mi na hlavu z přihrádky nad sedadlem rozsype knížka, kterou mám do konce týdne zrecenzovat. Abyste mi dobře rozuměli, je to výtisk několika desítek stran povídkové sbírky, která ještě nevyšla, takže dopad odložené práce na mou hlavu byl docela efektní. Bílé potištěné stránky pokryly podlahu půlky kupé jako popel Pompeje a můj spolucestující zdárně předstírá neúčast, i když mu deset minut předtím spadl na hlavu můj mobil. Říkám si: kam to napsat? A jó, vlastně, já mám blog.

Za uplynulý měsíc se teda děly věci. Přestěhovali jsme se se se Skřivánkem a psem do Prahy. Já a pes si zvykáme, Skřivánek je z ní trochu nešťastnej, ale to se poddá. Pes je teda nadšenej, protože bez vodítka nechodil po ulici od... no... nikdy. Ale i na to si musíme dát bacha, poněvadž se ke mně dostala informace, ze bezďáci na Proseku žerou psy. Takže nález spálené Peggyniny kožešinky se přidal na seznam nočních můr, na které si sem tam prostě vzpomenu. U jídla, na záchodě a tak.

Další věc je ta, že se na FAMU běžně chodí na výuku se psy, což byl jeden z důvodů, proč jsem se vůbec hlásila. Mám v plánu tam začít Peg postupně tahat, ale mám strach, že na její počest zakážou psům vstup do budovy. Je tam totiž víc psů, než lidí; ona teda nerada nic z toho, takže si tam bude připadat jako na nádraží, ale vím, jaké dělá zvuky a nejsem si jistá, jestli fakulta přežije tak sebestředného psa. Na DAMU by ji možná přijali navzdory jejímu druhu, ale nejsem si jistá, jestli na FAMU přežijou její hlasitý teatrální zívání, povzdechy, nebo tiché podezřívavé "...baf... baf... vrrrr baf...".

No a já? Já dokonale splynula s mimikry v budově. Ne že bych vypustila tygra z klece, na to jsem už stará, na druhou stranu tam fakt nejsem ani jedna z nejstarších, natož nejstarší. Statisticky spíš zapadám mezi čerstvé maturanty. Mezi nimi jsem si našla i režiséra. Nekecám. Je to totální stylař, skvělý autor a myslím, že ho miluju. Tajně, pst.

Tak nějak mám pocit, že jsem našla místo, kde můžu být sama sebou, aniž by to byla výhoda nebo nevýhoda. Přirozenost je tady prostě normální věc, která se od autora čeká, protože mě vzali takovou, jaká doopravdy jsem. Nakonec si myslím, že můj přístup "já se tam vlastně ani dostat nechci" byl tím nejlepším, co jsem mohla zaujmout, jelikož jsem neměla tendence dělat ze sebe něco, co nejsem a přehnaně se snažit. Teď mám jistotu, že ode mě nečekají víc, než jsem předvedla u přijimaček. Nečeká mě žádné "Kristýnka je TAK ŠIKOVNÁ, ale málo se snaží" nebo "taková hezká holka a mluví tak sprostě", protože jsem u talentovek své fekálním slovníkem psané povídky podepřela univerzálním pokrčením rameny na každou teoretickou otázku.

Matně si vzpomínám na příšeří Apotéky, kde jsem na konci směny pečlivě sešívala jednotlivé práce a stohovala je do složek. Pochybovala jsem o sobě, ale přiznám se, že částečně.

Já byla hustá už dřív, jen si toho nikdo nevšiml.

neděle 16. července 2017

Co když ti zbývá jen třicet?

Třicet čeho, ptáš se?

Na to ti odpovím: já nevím.

Co kdyby ti ale někdo řekl, že ti zbývá třicet do konce? Jak s tou informací naložíš?

středa 7. června 2017

Akvárko s limonádou: první zkušenosti s tibíky

Začala jsem doma chovat dost podivná zvířata. Kromě psa, berušky (o té jindy) a plísně v podpaždí jsem se začala věnovat velice chutnému koníčku. Tedy kvašení lecčeho.

čtvrtek 13. dubna 2017

Chytroprdka radí: jak to chodí na univerzitě?


Dlouho jsem nic nenapsala, tak jsem se rozhodla sdílet své skromné životní zkušenosti s těmi, kteří v daných situacích tápají. A rozhodla jsem se začít radami týkající se studia. Budu moc ráda za vaše osobní zkušenosti k tématu. A možná mě v ledasčem budete chtít opravit nebo doplnit.

středa 8. února 2017

úterý 7. února 2017

FAMU diary, díl I.

Je to totiž takhle: po tom nešťastném debaklu loni (mluvím o tom, jak se mi během dvou měsíců odjebalo všechno, čemu jsem ve svém životě věřila) jsem se rozhodla udělat v životě závratné změny. Tak nějak jsem se ocitla na "volné noze" a v podstatě je ze mě stará panna bez vyhlídek, vzdělání a nějakého životního cíle. Tak jsem se rozhodla prubnout všechny možnosti, jež mi život dal a prubla jsem přijímačky na FAMU. Jakože jen tak. Ze srandy.

pondělí 16. ledna 2017

K čemu je feminismus na světě?

O tomhle tématu uvažuju, pravda, už nějakou dobu, ale nějak jsem neviděla - jak už je mým pravidlem - způsob, čeho se chytit. No a tahle kauza, o které jste bezpochyby slyšeli, mi na to nahrála.

pondělí 2. ledna 2017

"Sto lidí, sto chutí!"


Dneska se budu snažit být poměrně stručná a pokusím se vystihnout jev, který poslední dobou vnímám čím dál tím víc: smývání kritiky naprosto nesmyslnýma frázema.

Počítadlo návštěv