čtvrtek 21. ledna 2016

Být ženou

(Srpen 2015) Článek je přiřazen k tématu týdne "Emoce a jiné nesmysly".
Dobírám poslední plato hormonální antikoncepce, protože mi pravidelné a bezbolestné příjezdy tety Irmy začaly připadat jako luxus, který si budu muset zajistit důkladnou léčbou, nikoli zobáním těhotenských hormonů (aktualizace: ...což se nakonec nestalo). Přemýšlím, jaké to bude, po pěti letech nemít PMS.

Co říká o PMS Wikipedie? "Příznaky PMS: nesoustředěnost, únava, tlak v podbřišku a křeče, úzkost, přecitlivělost a návaly pláče, lehká deprese, psychické vypětí, podrážděnost, náladovost, zlost a vztek, změna sexuální touhy, bolesti hlavy a kloubů, svalové křeče, zvětšení a zvýšená citlivost prsou, bolestivé bradavky, zvýšená chuť k jídlu, především chuť na sladké, nadměrná žízeň, otoky kotníků a prstů, zvýšená potřeba spánku."

Obecně (a moc ráda) poslední dobou říkám, že se zásadně vyhýbám mužům s permanentními projevy PMS (schválně se zamyslete, kolik takových chlapů znáte a kolik z nich bere ženské hormony). Jsou to debilové (hlavně vám při jakémkoli, byť klidně vyjádřeném odporu připomenou, ať si vyměníte tampon, ačkoli váš odpor nemá s PMS co dělat), stejně jako ženské s PMS jsou krávy. Včetně mě. Z Medvěda přestává být Medvěd, ale "šulin a kokot", ze mě je hysterická kráva a Hačikó je z ničeho nic nejlepší film na světě. Nebo takový Jih proti Severu. Co si ta ženská, sakra, musela vytrpět! Největší peckou na PMS je šestá série Jak jsem poznal vaši matku. Prostě smrt Marshallova táty a sboření Arcadianu jako symbolu úplného konce nevydařeného vztahu doprovázené "Ballad of Sir Frankie Crisp" prostě dostane každýho. Vždycky u toho sežeru dvě Milky a stahnu lahev Tokaji.

Spolehlivě mě rozbrečí, když se pes potřetí za deset minut poblije. Člověk přemýšlí nad tím, co všechno pro něj dělá a jak je to nechutný a jak je ten pes blbej, že pořád žere papírový kapesníky a vatová odličovátka a pak vám to i se žaludečními šťávami vyklopí do postele. Pak to obejde, pochčije peřinu a jde se schovat, protože je na vás nasranej. Ano, nasranej na vás. A vy pak sedíte hystericky na posteli a drhnete zuřivě fleky, přičemž jste rudá vzteky, po držce vám tečou šušně, protože si nemůžete utřít obličejem rukama od chcanků.


A ještě jsou dost blbý takový ty filmy typu Pád, nebo noiry s Audrey Hapburn, kde je v pozadí vždycky nějaká strašně hluboká myšlenka a vy se s ní ihned začnete ztotožňovat. Najednou máte pocit, že celý to sledování filmu byl boží záměr a vy se musíte okamžitě sebrat a jít pracovat na tom, abyste tak nedopadla. Namísto toho zase žerete Milku a objímáte krabici kapesníků, přičemž začne mít pes dojem, že na něj dlabete, pochčije vám koberec a polovinu kapesníků sežere. V té chvíli si začnete uvědomovat, že jste špatná matka...
...teda panička...
...a pláč přejde v tiché depresivní bublání završené něčím existencionalistickým, jako třeba tím, že se opět ožerete.

Máte pocit, že přeháním? Inu, možná jo.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Počítadlo návštěv