čtvrtek 10. března 2016

O smyslu života a (tak trochu) o dětech.

Když jsem byla v deváté třídě, kněz (skvělý otec Petr Bulvas, který se vždycky hodně věnoval mladým) si nás zval na faru. Všichni jsme seděli u velkého oválného stolu a navzájem diskutovali o tématech, jež kněz určil a vysvětloval nám stanovisko církve (i když jsem vždycky nemohla souhlasit a je to důvod, proč jsem se prohlásila za církevního odpadlíka). Snažil se nás ale duchovně vést kupředu. Mnohdy se nás ptal, jaké máme v životě vzory, jaké máme cíle a moc dobře si pamatuju na hodinu, kdy jsme probírali smysl života.


No dobrá, moc dobře si na ni nepamatuju, mám mizernou paměť i na to, co jsem dělala včera. Ale měli jsme se utišit, zavřít oči, spojit se s Bohem/patrony/svým vyšším Já a požádat Boha o pomoc, aby nám řekl, proč tu jsme a co je náš smysl života. Že prý to tak nějak vycítíme. Já samozřejmě neslyšela konkrétní slova, ale najednou jsem ucítila náznak zvláštního pocitu zodpovědnosti za věci a lidi okolo sebe. V pubertě jsem byla dost složitá, cítila jsem se nepochopeně a už vůbec jsem neměla určitou představu o své budoucnosti. Tenhle jemný závan Boží existence ve mně vzbudil rozpaky. Řekla jsem, že mám pomáhat ostatním. Že to tak cítím. Že proto jsem tady. Ale moc mi to nesedělo. Byla jsem šmoula Mrzout, nic a nikoho jsem neměla ráda, byla jsem líná umýt nádobí a neměla jsem představu o své budoucnosti. A ačkoli se můj nynější život odvíjí dost nepromyšlenou cestou, začíná se skutečně formovat jiným směrem. Jelikož se pořád cítím být bytostí o deset let mladší, mám chuť pomáhat sobě rovným - pomáhat těm, kteří stojí na prahu mezi dospělostí a dětstvím a sami se nemohou a neumí poprat s tím, co jim život naservíroval.

Zajímalo by mě, jaký mají smysl života lidi okolo mě. Jestli nad tím fakt přemýšlí. Protože když se někoho zeptáte, co je jeho smysl života, vysloví bez rozmyslu pojmenování toho, co jim zabírá nejvíc času. Zaměstnání. Víra. Děti. A tak dále. To mi připadá nesmírně povrchní (možná je to jenom můj pocit). Vždyť práce nemůže být smysl života, je to nástroj k uživení se (pokud teda neošetřujete nemocné v hospicu, to je samozřejmě jiná liga). Víra je opět nástroj - nástroj božství, které vás provází v životě, ukazuje vám směr a podporuje v těžkých momentech (opět - pokud nejste kněz nebo řádová sestra). A děti? Ach ano, rodičovství je nesmírně důležitá role. Je to krásné období předávání vlastní energie a vlastních životních zkušeností další generaci. Nezachováváte jenom svůj genofond, ale taky svůj pohled na svět a svoje názory, protože dítě do určitého věku reprodukuje světu vše, co řeknete a uděláte. Ale nedovedu si představit, že by mělo být rodičovství mým smyslem života. Možná nikdy nic většího a lepšího, důležitějšího nedokážu, těžko říct. Jestli Bůh dá a já jednou budu matkou, udělám maximum proto, aby bylo moje dítě vyrovnané, mělo vlastní názor, osobnost, mohlo cokoli dělat a milovalo svět okolo sebe. Nechci to dělat jen tak, že mu budu říkat, co má dělat, ale chci se chovat podle toho, co říkám a být příkladem svých přechytralých výroků. Což je asi věc, kterou si plánuje každá holka, když uvažuje nad svou potenciální rolí matky. NICMÉNĚ ani tak nechci, aby mateřství bylo mým smyslem života. Chci, aby jej dítě provázelo, bylo mi partnerem pro další životní etapy a chci s ním vše sdílet, jako to dělali mí rodiče. Určitě k němu budu od začátku cítit ohromnou lásku, jakou si nejsem schopná teď představit. Ale rozhodně to nebude středobod mého vesmíru. Protože má-li být dítě smyslem života, znamená to, že po jeho početí a vychování můžu klidně umřít. Moment, kdy se bude moct samo nakrmit, obléct a vyprovodit do školy nebo práce nastává záhy po několika letech. To je to, k čemu můj život směřoval? A až to nastane, už nemám nic lepšího na práci? Ve třiceti, čtyřiceti letech? A co budu dělat pak?

Ženy, které prohlašují, že jsou děti smyslem života a že bez nich není důvodu k žití, řeknou: "Pak se staráte o vnoučata." Hovno. Pokud je (dejme tomu) smyslem života dítě, pak je smyslem života VLASTNÍHO RODIČE, respektive toho, kdo o něj pečuje. Když se budete starat o vnouče a bude to vašim smyslem života, co bude smyslem života vašich dětí?
Ženy, které prohlašují, že jsou děti smyslem života pak nemají problém říct, že jsou SOBECKÉ, že myslí jen NA SEBE (!!!), protože to, jestli chtějí nebo nechtějí mít děti, není přece jejich svobodné rozhodnutí a jejich názor. Je to něco, co absolutně nesouvisí s nimi! Lidi jako já přece ochuzují nejen sebe o ten SMYSL ŽIVOTA, ale hlavně svět, kterýmu to budeme dlužit! A vůbec jim nedochází, že to tak někdo prostě nevidí. Že pro někoho to smysl života být nemůže, protože třeba zachraňuje psy, děti, kočky, planetu, medvědy v Arktidě. Dítě takového člověka je pak prohlášeno za chudáka a ortel vyřčen.

Vážení, já fakt nevím. Podle mě by měl člověk mít za smysl života něco, co jej bude držet nad vodou, když se všechno totálně odesere. Něco, co je pro všechny a není sobecky jen pro vás a vaši rodinu. Nemusí to být nic hlubokého, ani nic výsostného, ale zkrátka to je naše poslání na zemi a je to naše role ve vývoji planety a společnosti. Pokud by totiž smyslem života bylo starat se jen o sebe a o své blízké, svět by velice rychle zanikl, protože by tu nebyl nikdo, kdo by se staral o jeho vývoj. 
A to přece nechceme.


Jaký na to máte názor vy?

3 komentáře:

  1. Já jsem nevěřící, takže to jistě ovlivňuje můj trochu odlišný pohled na svět. Když jsem já přemýšlela o smyslu života, došlo mi, že život je smysl sám o sobě. Jasně, můžeš usilovat o něco, ale to je navíc.

    Chceš se stát doktorem a léčit? Stát se učitelkou a vzdělávat děti ve třetím světe? Jít do politiky, abys zajistil/a, že utlačovaní získají víc práv? Do toho! Ale je to bonus. Když něco umíš, jsi prospěšná společnosti a ještě se cítíš dobře, protože jsi někomu pomohla, pak je to úžasný, nádherný bonus.

    Já se sobecky cítím smysluplně i ve chvílích, kdy nic nedělám. Stačí se slunit nebo jít na procházku a když ti v srdci zavládne mír a ty se najednou cítíš propojená s celým světem. Jakoby tebou protékala kosmická energie nebo co.

    Párkrát jsem narazila na to, že někdo byl smutný a byl na sebe naštvaný za špatnou náladu a říkal si: Vždyť se mají lidi mnohem hůř, hladoví, v jejich zemi se válčí atd. Nebo to bylo podáno jako rada. Nefňukej, někdo nemá co na sebe atd. Ale zjistila jsem, že to není správný přístup. Tak jsem si řekla, že odteď k tomu budu přistupovat jinak. Když budu smutná z něčeho, tak se něčím potěším. Svým smutkem totiž nikomu nepomohu. Nepomohu sobě a už vůbec ne nějakým bezdomovcům, válečným uprchlíkům apod. Lepší je si sednout s knížkou. Když je dobrá, můžeš jí pak s klidem doporučit kamarádům a tím potěšíš i je. Nebo jim jí rovnou půjčíš. Samozřejmě, že člověk neprojde životem uchechtaný, ale vždycky se stejně stane něco, čemu nemůžeme zabránit. Každý jednou zemřeme a k čemu pak budou všechny tituly? Stromy, které jsme zasadily? Domy, které jsme postavily? Naši synové také nebudou žít věčně. Sama Země, dokonce i vesmír jednoho dne skončí. Ale teď tu jsou. Prostě existují a mi máme tu možnost, že se můžeme zhluboka nadechnout a prostě to vnímat. Ten zázrak, že jsme se narodili a že jsme součástí toho velkého kolesí zvané kosmos.

    Kdybych měla povídat o tom svém bonusovém smyslu života, pak je mým smyslem života vyprávět příběhy. Které potěší, zaujmou, probudí v lidech emoce.

    Pro dobrou náladu. Před chvílí jsem na to narazila. Chlápek se cítil mizerně, přítelkyně mu darovala pejska a jeho to inspirovalo k sérii fotek.
    http://designyoutrust.com/2016/03/this-guy-photoshops-his-dog-into-a-giant-in-all-his-pics-and-its-hilarious/

    OdpovědětVymazat
  2. Zdravím, moc děkuji za komentář. Zajímavý náhled na věc.

    OdpovědětVymazat
  3. Já věřím, že pro někoho mohou klidně být smyslem života děti. Pro mě tedy ne, mám názor stejný jako ty, ale máme třeba známé, kteří vychovávali děti a jak jim děti odešly z domu, známá se z toho totálně sesypala a složila, vyloženě ztratila smysl života, s manželem se rozvedla... Mně osobně nejvíce času zabírá škola a práce – třeba v pondělí mám momentálně školu od sedmi do sedmi... Ale rozhodně své budoucí povolání nevidím jako smysl života. Můj smysl života mi docvaknul až nedávno a není jím nic jiného než psaní. Celý život toužím vydat knihu a jediný důvod, který mě brzdí je krutý nedostatek času. Jako další smysl mého života (věřím že jich člověk může mít víc) je i péče o přírodu. Ráda se toulám po lesích, někde kde je krásně, fotím, uchovávám vzpomínky, jednu dobu jsem aktivně spolupracovala s Greenpeace, ale i jinými organizacemi. Greenpeace podporuju do dnešní doby. Jinak co se ještě týče té práce, tak by člověk nikdy neměl brát práci jen jako prostředek obživy. Práce by měla člověka především bavit a dělat ho šťastným a určitě může se smyslem života souviset velmi úzce, ale určitě nemůže být čistě to povolání přímo smyslem života. Abych uvedla příklad, tak když je někdo třeba doktor, tak smyslem jeho života není dělat doktora, ale pomáhat lidem, uzdravovat je. Samozřejmě pokud ho ta práce baví, sám si ji vybral a měl k tomu od dětství nějaký vztah. Toť můj názor.

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv