sobota 19. března 2016

Když Redmayne hraje, ale nehraje


Film jsem si pustila náhodou. Měla jsem chuť na něco náročnějšího, ne moc komplikovaného a přitom poutavého. O Dánské dívce jsem jen zaslechla a viděla jsem v knihkupectví předlohu, ale vůbec jsem nevěděla, o jak silný příběh jde.

Ze začátku jsem si nebyla jistá co si o tom myslet. Můj partner, který nemá rád náročné filmy, během první půlhodiny několikrát zaklel, protože se nudil. Já taky. Každodenní život dvou malířů sám o sobě tak zajímavý nebyl. Ale nemám ve zvyku odsuzovat filmy po několika minutách, zvlášť pokud mají na ČSFD pětasedmdesát procent. Jak se časová osa přehrávače krátila, klení ubývalo, namísto něj přišlo užaslé mlčení a nakonec ukápla slza. Jak může být život tak nespravedlivý? Jak můžeme být tak nespravedliví my, lidé, k sobě navzájem?

Napsala jsem jméno "Lili Elbe" do prohlížeče a zjistila jsem, že jde o poměrně známý příběh, ale já jsem o něm nikdy neslyšela. Trošku se za to stydím, protože transsex tematika je jedna z věcí, která mě dlouhodobě zajímá. Lili Elbe je právě ona "dánská dívka", podle které je příběh pojmenován a jestli se ptáte, co je na téhle holce zvláštního už jsem to nakousla v předchozí větě: Lili se narodila jako muž, prožila tak většinu svého života, ale nakonec ji kalhoty začaly škrtit a oblékla si sukni, když to řeknu poeticky (nechci být křivě obviněna, že snad zlehčuju téma).

Nevíte, o čem mluvím? Pusťte si film, přečtěte knihu. Ale dobrá, nejdřív vám trošku přiblížím, oč jde.

Zápletka filmu začíná, když malířka Gerta Gottlieb přemlouvá svého muže k záskoku figurantky při dokončování obrazu. Einar Wegener si tak poprvé vyzkoušel dámské negližé a časovaná bomba začala tikat. Jak vypadala její exploze nemusím, ale ani nechci prozrazovat. Špatně. Ale nepředbíhejme a rozeberme si, jak si s námi pánové a dámy od filmu pohráli.

Mým prvním dojmem z filmu bylo samozřejmě dojetí. Téma, dle mého ještě dnes pro někoho dost kontroverzní, bylo podáno velice citlivě a poutavě. Neměla jsem pocit, že na mě film útočí falešnými emocemi. Děj plynul poměrně hladce a když pominul lehce nudný, ale pro příběh důležitý úvod a začalo se něco dít, necítila jsem takovou tu podivnou křeč z citového vampýrismu filmového štábu. To, co se na obraze dělo, bylo možná šokující, ale šok, jenž mě zasáhl, přišel přirozeně a nenásilně, aniž by mě měl okamžitě pokládat na lopatky. Koneckonců žijeme v roce 2016, transsexuálů je už okolo nás už tolik, že alespoň každý z nás zná někoho, kdo řeší problém tohoto typu. Navzdory tomu si dneska pod pojmem "transsexualita" někteří lidi ještě představí travesty show, mužatky, shemale porno a sexuální deviaci. Ve filmu Dánská dívka nic takového nenajdete, protože o tom tahle problematika prostě není.

Je hlavně o dilematech. Kým jsem a kým nejsem? Zní to jako banální otázka, ale většina z nás si asi neumí ani představit, jaké to je, být přesným opakem toho, kým se cítíme. Nevíš kdo jsi? Podívej se do občanky a přečti si to. Občas se s tím ale nespokojíte a hledáte svůj směr. A když jej najdete, ať je cokoli a cokoli při tom ztratíte, jste ve své podstatě šťastní, protože konečně můžete přijmout to, kým jste a okolí to konečně doopravdy vidí. To je všechno, co Lili Elbe chtěla. Ale zatímco v běžných případech krize identity stačí změnit práci, školu, partnera nebo barvu vlasů, transsexuál je nucen pro své štěstí podstoupit spoustu bolestivých a někdy i nedůstojných procedur, kvůli kterýmž to poměrně velká část z nich vzdá. Ale nedělejme si iluze. Einar se narodil v devatenáctém století. Byl jedním z prvních mužů, kteří změnu pohlaví podstoupili (ačkoli jeho sexualita byla prý trošku složitější, ale to je v podstatě jedno) a jelikož ani dnes nejsou lékaři bohy, nebyli jimi ani v první polovině dvacátého století, kdy Einar procedury podstoupil. Inu, všichni si dokážeme představit, jak to muselo probíhat, nemluvě o (ne)přijetí takové osoby společností (koneckonců ještě dneska se transsexuálům dává  na ulici "na budku", protože prostě proto).

Ale Einar/Lili není jediná postava příběhu, která řeší zmatek a dilema. Příběh Lili Elbe není jen o Lili Elbe, ale o jeho/její manželce Gerdě. I ona je zmatená. Jeden den tu má svého manžela a nejlepšího přítele, kterého miluje a který ji přitahuje, jiný den tu namísto něj sedí ladná, křehká, kučeravá dívka, což rozhodně není člověk, kterého si brala, ačkoli to dotyčná tvrdí. Gerda se cítí podvedená, zrazená a zlobí se na Einara, Einar hledá viníka: on by se nikdy nedozvěděl, že je s ním možná něco špatně, kdyby Gerda nevypustila tygra z klece! Proč jej teď nemůže přijmout takového, jaký je? A to je právě druhým velkým tématem filmu: láska. Jiná láska, kterou se nám všichni snaží do zblbnutí nacpat různými aluzemi na Rose a Jacka, Romea a Julii, Evžena a Taťánu. Milostné příběhy nacpané do všech milníků historie jen proto, aby je odkojenec konzumu byl schopný pozřít a strávit, aniž by se pozvracel. Ale nedovedu si představit funkčnější milostnou zápletku, než v příběhu, kde se jeden člen dosud bezproblémového manželského svazku rozhodne pro tak radikální změnu. Vidíte Eddieho v paruce, Aliciu v pyžamu, sedící zády k sobě a plačící nad utrpením, co jim vesmír postavil do cesty a říkáte si: a do prdele. Už tu bylo leccos. Byly tu příběhy zobrazující lásku v různých kontrastech. Ošklivý a krásná, chudý a bohatá, potomci dvou znepřátelených rodů, to jsou věci, které je schopné moderní člověk už přejít, ale představa, že je váš životní partner, vaše největší láska, úplně mimo vaši ligu, přivádí k šílenství. Gerda chce zpět svého manžela a svůj starý život, jenomže nic z toho nejde už vrátit zpátky. Ví, že pod vrstvou líčidel je to pořád tentýž člověk, ale jeho nalezené JÁ není slučitelné s jejími potřebami. Možná proto je ten příběh tak zajímavý; prostě jsme si zvykli, že láska překoná  všechno, ale tohle je tak individuální věc, že rozhodnutí zkrátka musíte nechat na Gerdě.

No a když už jsem tomuhle článku dala takový krásný titulek, tak to musím zmínit. Eddie Redmayne je prostě boží. Ne že by Alicia Vikander byla špatná, skvělí byli oba dva. Mě osobně už Eddieho výkon zaujal v Teorii všeho, při které jsem v duchu tleskala a říkala jsem si "páni, ten toho Hawkinga zahrál naprosto brilantně, to byla natuty jeho nejlepší role". A on pak přijde a zahraje holku. A my mu to věříme. Nejlepší na tom je, že hraje, aniž by hrál. Kdybychom vedle sebe postavili jeho Hawkinga a jeho Lili, tak máme pocit, že to je tatéž postava a přitom jde o diametrálně odlišné charaktery. Celé závěrečné titulky jsem hledala na podlaze bradu. Dodnes ji nemám.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Počítadlo návštěv