neděle 13. března 2016

To se tak sejde hipík a vlastenec...


Z hlediska patriotismu se můj život třetí. První část byla puberta, kdy jsem měla pocit, že je ve střední Evropě prd a není tu co dělat. Druhou část jsem zažila v období adolescence, kdy jsem byla zkrátka hrdá na naši zemi a její tradice. V posledním období se bojím vůbec říct, že jsem patriot, protože se takové výrazivo pojí s něčím, z čeho je mi blbě.


Abych zmínila to druhé období: jasně, inklinovala jsem k organizacím typu IVČRN, protože jsem se muslimů vždycky bála. Připadali mi tak zabednění a tvrdohlaví, ale jak člověk roste a dospívá, zjistí, že organizace tohoto typu stojí na tupých hlavách neschopných svobodně uvažovat. Ale vůbec tu nehodlám rozebírat ani muslimy, ani křesťany, ani jiné náboženství, ani to, jak se všichni umíme krásně pohádat; chci však lehce naťuknout význam slova PATRIOTISMUS.

Protože v době, kdy jsem se prohlašovala za patriota, jsem vytýkala lidem, že dokáží být patrioty maximálně v době, kdy se koná nějaká sportovní událost. Do té doby necítí většinou lidi sílu své příslušnosti, národnost je jen kolonka v občance, potažmo v rodném listě. Já si moc dobře pamatuju, kdy se mě všichni ptali: proč jsi jako patriot? Na co jsi jako hrdá? Tady není ale na co být hrdý, protože... (blá blá kapitalismus, blá blá korupce, blá blá Kalousek, a tak dále).

A já hrdá skutečně byla. Byla jsem hrdá na to, že máme v létě horko a v zimě sníh. Říkala jsem si: herdek, to tolik lidí na světě nemá. Byla jsem hrdá na naše vánoční Jezulátko, etapu, zvanou středověk, která byla samozřejmě (!!!) hnusná, ale máme po ní spoustu písemných i architektonických památek; a další a další historická období, díky kterým máme v centrech měst andělíčky a mrtvé Kristy, kašny, orloje a sochy svatých. Bila jsem se v prsa při pohledu na děvčata ve slováckých krojích, při pojídání tradičních pokrmů, pití slivovice, českého piva a poslechu moravských cimbálových souborů. Už tehdy jsem začala snít o tom, jak si v Torontu otevřu kavárnu, kde budu péct frgále, vařit bánovskou kyselici, nalévat hruškovici a pouštět "Zafúkané". A už vůbec nemluvím o tom, jak jsem prožívala proslavení doktora Pomahače, který vzešel z mojí alma mater, jak jsem hrdá, když nějaký "zahraniční cizinec" mluví o kontaktních čočkách nebo genetice, já mu skočím do řeči a řeknu: to je ale český vynález! Stejně jako Havel, Kundera, Freud a Kafka. Všichni to byli vlastně Češi jak poleno.

Jenomže dneska se mě neptají "na co jsi, sakra, hrdá". Zčásti kvůli tomu, že se z vlastenectví a patriotismu staly pojmy definující zalíbení v genocidě a fandění cizí smrti namísto hokeje. Zčásti proto, že nejsem schopná vyslovit, že jsem patriot, dokud jsou taková slova spojována se zmíněnými představami o světovém míru. Svět, hlavě národ, se rozdělil na PATRIOTY a SLUNÍČKÁŘE. Patriot je samozřejmě ten dobrej. Ten dobrej poslouchá správnou hudbu, jako je Ortel a (sic!) Karel Kryl, nediskutuje, nýbrž vykřikuje u píva a mlátí do stolu, že to je pravda a ať muslimáci táhnou odkud přišli a ať tam třeba pojdou. Sluníčkář je ten špatnej. Údajně si sem přeje nasáčkovat celej svět, masturbovat nad představou globalizace a popíjet chai laté s černou chátrou z východu. Pokud máte pocit, že moje definice v něčem selhává, vězte, že chyba není ve mně, ale v lidech, kteří se sami a dobrovolně rozhodli do těchto skupinek zařadit.


Copak nemohu být PATRIOT a zároveň SLUNÍČKÁŘ? Evidentně ne. Evidentně jsou to naprosto neslučitelné skupiny, jako černá a bílá, jin a jang, rum a kofola. Vidíte to? Ano, správně. Jsou to naprosté protiklady a přesto jeden bez druhého nemůže existovat. Černá není bez bílé, jin bez jangu, rum s kofolou si taky dokáže asi hodně lidí představit a stejně tak nemůže fungovat zlo bez dobra a dobro bez zla. Protože nebude-li existovat jedno, nevíme o existenci druhého. A je jen na nás jakou cestu zvolíme.

"Je jen na nás, jakou cestu zvolíme." Okay, to zní jako klišé. Ale není to klišé. Klišé je totiž něco, co častý používáním ztratilo smysl. Tahle věta svůj smysl má, protože je stále pravdivá a nám často její význam nedochází. Nedochází nám totiž, že jsme na světě jako suverénní bytosti s vlastními city a názory. Že nejsme povinovaní přiklonit se k patriotům, kteří by všechny imigranty bezhlavě zabíjeli, nejsme ani povinováni přiklánět se ke sluníčkářům, kteří by všechny imigranty bez rozmyslu brali mezi sebe. A je tu jeden setsakramentsky pádný důvod, proč se nestavět ani na jednu stranu z těch, které jsem zmínila. A co je to za důvod?


ŽÁDNÁ Z TĚCH STRAN NEEXISTUJE! Oba tábory jsou jen nicotnými konstrukty lidí, kteří nedokáží uvažovat objektivně. Aniž by nad tím prostý člověk uvažoval, zvedne transparent napsaný lží, manipulací a zastrašováním. Vedou jej obavy o vlastní zdraví, svobodu, o kterou jsme (a naši rodiče) bojovali, bojí se o obé u vlastních dětí a jejich dětí. Naši rodiče a prarodiče mluví rétorikou Adolfa Hitlera a tvrdí, že to všechno dělají pro naše dobro; do zblbnutí opakují fráze jako "až ti znásilní dceru" nebo "až budeš nosit burku" a zapomínají na to, jaké to škemrat o devízový příslib do zemí, díky kterým se z toho ráje údajné levice dalo utéct. Hrají na strach. Strach z toho, že zatímco nás dostávali z jednoho pekla, druhé se nám v rouše beránčím samo propašuje do domovů. Zapomněli na to, jaké to je utíkat z pekla; stojí tu s vidlemi a cepy proti lidem, kteří dělají totéž a říká se tomu prý "patriotismus".

Nenabádám nikoho k nadměrné toleranci lidí, jež si to nezaslouží. Nicméně chci říct jednu věc: lidskost a patriotismus rozhodně nejsou antonyma. Patriotismus je něco, co vám určitě pomůže prosadit domácí kulturu a tradice v době, kdy se nás bude snažit někdo reálně utlačovat. Ale dokud jsme si všichni rovni, nezapomínejme na jednu věc: že když se vysere Evropan, Asiat nebo Afričan, smrdí to naprosto stejně. A pokud něčí smrdí víc, je to kvůli stravě, nikoli kvůli tomu, že bychom vůči někomu byli rovnější.

1 komentář:

  1. Mně hlavně dost vadí, že se pojem vlastenectví pojí se slovem hrdost. Spíš než "já jsem hrdá na svou vlast" to vidím jako "miluji svou vlast" a je to podle mě naprosto přirozený pocit, který si asi ani přirozeně neuvědomujeme...

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv