čtvrtek 10. března 2016

Výzva? Výzva!



Když by bylo pět, byla jsem... děcko. Začala jsem objevovat sama sebe. Nic zvláštního jsem nenašla. Chovala jsem se tak, jak mě napadlo a lidi z toho byli v nejlepším případě mírně konsternovaní. Ve horším případě je to vytáčelo. Došla jsem k závěru, že musím dělat to, co se po mně chce. Ale ke štěstí mě to nevedlo. Nejradši jsem koukala na nebe a zpívala si. Ráda jsem četla. Od ostatních jsem se dozvídala, že svět je nebezpečné místo a že je život těžkej. Že věci stojí peníze a že se na ty peníze musí těžce pracovat. A že vlastně jiná priorita není.

Když mi bylo deset, pořád jsem nevěděla, kým jsem. Připadala jsem si ze své podstaty ošklivá a nezajímavá. Zatímco moje kamarádky sklízely obdiv všech chlapců okolo, já byla ignorována. Nebyl důvod se mi dvořit. Neměla jsem zájmy, protože mi nikdo neukázal, jak se dá užitečně trávit čas. Měla jsem pár kroužků, ale moc daleko mě nedovedly. Většinou mi jen naznačily, kudy mohu jít, ale dál mě nikdo nestrkal. Šla jsem tam, kam mě vítr zavál. Domnívala jsem se, že to, že nic nemám a neumím je vina těch okolo a škemrala jsem o pozornost. Naprosto jsem ztratila víru v Boha. Hlásala jsem, že jím pohrdám a že mi pánbíčkářství není rovno. Čas jsem si krátila čtením a čtení se stalo jedinou náplní mého života. Cítila jsem se perfektně osamělá. Spřízněná duše, která mě v dětství opustila, mi začala zoufale chybět a já už tehdy začala toužit po jakémkoli pevném vztahu. Proto jsem se začala fixovat na lidi a věci okolo sebe, které jsem považovala za jistotu. Od ostatních jsem se dozvídala, že jsem ošklivá a prolhaná. A že jsem sice chytrá, ale moc líná na to, abych měla perfektní prospěch.

Když mi bylo čtrnáct, z toho, že nevím, kým jsem, mi hráblo. Chvilku jsem se upnula na vzpomínku na mrtvého tátu a zkoušela jsem jít v jeho stopách. To mě ještě víc potápělo a díky hormonální nerovnováze, která je pro puboše specifická, mi naprosto přeskočilo. Utíkala jsem na opuštěná místa, protože jsem tam mohla řvát, mlátit se do hlavy a házet kamením, aniž by mě někdo viděl a slyšel, na druhou stranu jsem chtěla, aby mě někdo viděl a slyšel a řekl mi, co mám dělat. Víra v Boha se mi vrátila, ale když jsem k němu mluvila, měla jsem pocit, že mlčí. Začínala jsem si uvědomovat, že všechno, co zažívám, lze popsat slovy a že mě baví z těch slov sestavovat dlouhé texty. Abych už nebyla prolhaná, jak mi doma říkali, začala jsem být až krutě upřímná. Na stěnách pokoje nad psacím stolem jsem měla kresby lidí, co páchají (sebe)vraždu, hřbitovů, hrobů a taky jsem měla jednu speciální čtvrtku, kam jsem kreslila pomníky lidem, kteří mi ublížili.
Od ostatních jsem se dozvídala, že jsem svině (a taky jsem jí byla), že jsem hnusná a blbá a že za nic nestojím. Občas mě někdo poplácal po rameni za to, jak píšu, ale nechtěla jsem to slyšet.

Když mi bylo šestnáct, studovala jsem střední školu. Nebavila mě. Myslela jsem si, že zvládnu předstírat opak, ale první barmanská soutěž, které jsem se zúčastnila jako divák, mi ukázala, že jsem se totálně minula. Můj život stavěl na čekání. Čekání na to, až dospěju, až půjdu na vysokou, až někoho najdu, až bude tamto nebo ono. Dál jsem se fixovala na lidi a ti, které jsem tehdy poznala, mě proto nemohou ani cítit. Ještě dnes mě trápí vzpomínky na to, co jsem tehdy podělala.
Byla jsem doslova zombie. Cítila jsem, jak to, co ve mně je, hnije. Psala jsem spoustu depresivních básniček a soukromý život stál za hovno. Obklopovali mě falešní lidé a já se podle toho chovala. Byla jsem plná hořkosti a touhy zemřít. Každé mytí oken nebo procházení přes nádraží mě nutilo myslet na to, jaký by to bylo, kdybych to celý skončila. Můj cynismus napřed všechny bavil, ale časem přišli na to, že všechno myslím smrtelně vážně.
Od ostatních jsem se nedozvídala nic, protože mi bylo všechno jedno. A taky mi lidi, co mě obklopovali, většinou neměli co říct.

Když mi bylo osmnáct, prošla jsem si velice krátkou terapií u psychologa. Na nic nepřišel a mně se neulevilo. Naštěstí mi pomohl muž, jenž mi vstoupil do života. Absolutně nerozuměl tomu, co se ve mně děje, ale postupem času začalo mých náhlých podivných záchvatů pláče a vzteku střídající se s totální apatií ubývat. Jeho permanentní mámvpičismus působil jako štít a díky tomu jsme spolu dodnes. Dodnes tomu nerozumí, ale už ani nemusí, protože se učím ovládat.
A pořád jsem nevěděla, kým jsem.
Neumím si vybrat, co chci. Nad jednou věcí strávím hodiny, dny, měsíce přemýšlení.
Od ostatních jsem se dozvídala například to, že mám sebevědomí na prd a že jsem šikovná holka a že stojím i někomu za to, aby mě měl rád.

Ve dvaceti se všechno utlumilo. Prosila jsem Boha, ať mi už konečně ukáže, co se životem. Učila jsem se komunikovat s lidmi jako mimozemšťan, který včera přiletěl. Nic se nedělo. Od ostatních jsem se nedozvídala absolutně nic. Ve dvaceti vám totiž lidi neříkají, jak žít. Rodina vás vyprdne do světa a vy, aniž byste znali vlastní identitu, se musíte jen tak plácat. A ostatní vám řeknou, když se jich týká to, co děláte, ale když uděláte něco blbě, tak se na vás prostě vybodnou. Protože jsou dospělí a mají co dělat se svou vlastní identitou.

Za chvíli mi bude třiadvacet. A co se změnilo od posledně?
Přestala jsem jíst maso. Loni částečně, letos definitivně. Obklopuji se zvířaty a připadalo mi pokrytecké se s jedním mazlit a druhé sežrat. Pak jsem si začala naprosto jasně uvědomovat, co potřebuju a co ne. Co chci a co nechci. Uvědomuju si, co je správné a co dobré a snažím se dělat jen to, co považuju za dobré a vyhýbat se tomu, co považuju za špatné. Nedaří se mi. Školu nestíhám, nestíhám koníčky, nevídám se s rodinou, na partnera nemám čas a on na mě. Nemám peníze, volný čas, píšu roky a nic jsem nevydala. Nesplnilo se to, nač jsem celé dětství čekala, ale navzdory tomu všemu jsem spokojená, protože jsem našla něco, co jsem nikdy neměla a co pro mě bylo stěžejní. Duševní pohodu.

Mluvím s Bohem. Děkuju, prosím, děkuju, prosím. Oslavuju každou rozkvetlou kytku, za každé nové poznání, za každou výzvu. Uvědomuju si, co mám a všeho si náležitě cením. Oceňuju i lidi okolo sebe, sdílím s nimi pocity. Namísto hanění je chválím, namísto výbuchů vzteku je hladím po vlasech. Dosud jsem měla pocit, že v životě nečelím žádné výzvě. Když chce dítě pomáhat, je posláno k nádobí. Když chce dělat něco užitečného, je odkázáno na školu. Mladí lidé jsou jako křečci. Položí jim do klece kolotoč a mladej prostě běhá a běhá a běhá. Je to únavné, je to k ničemu, ale myslí si, že je to nutný, protože kdyby nebylo, tak by mu tam nikdo kolečko nepokládal. Jsme jako mravenci, co si nosí do hnízda jed, protože si myslí, že to, co dělají, pomůže pro jejich obživu, ale ve skutečnosti je to všechny zabije.

Uvažovala jsem nad tím, že budu ve studiu pokračovat dálkově. A všichni mi řekli: Neblbni, vole. Pak budeš makat a bude se ti stýskat po škole. A v tom jsem žila dosud. Že neexistuje nic mezi chozením do školy a chozením do Tesca za kasu. A přitom existuje bilión věcí mezi tím. Například psaní, čtení knih, které jste vždycky chtěli přečíst, dobrovolnictví, sex, starání se o přírodu, sex, cestování, sex. Nikdy jsem nechtěla žít život v cyklu od vstávání do práce přes konec směny po uložení dětí do postele a zalomení u Ordinace v růžové zahradě. Vždyť to je píčovina! K čemu takovej život někomu je? Ne, odmítám to, i kdybych se měla na hlavu stavět a mít vedle sebe deset brigád a bydlet v karavanu. Všechno, co jsem dosud (ne)zažila, byla jedna obrovská výzva - naučit se žít. A teď to umím a to mě sakra baví.

A pořád jsem nedosáhla dokonalosti a asi nikdy nedosáhnu, ale v tom je celej ten fór - tohle považuju za smysl života a za pořádnou výzvu. Čelit vlastní nedokonalosti a formovat toho člověka, kterýho jsem v sobě našla.

Od ostatních se dovídám, že je můj postoj naivní, že nevím nic o životě a o světě, že z toho vyrostu a pochopím, že život je stres a žaludeční vředy. Že to, co dělám, je špatně, že žiju špatně a ostatní žijí dobře. A já zavřu oči a myslím na Anglii, protože není zbytečnější práce, než vysvětlovat můj postoj někomu, koho to na světě vyloženě sere.

(Téma týdne: Baví mne žít!)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Počítadlo návštěv