čtvrtek 28. dubna 2016

"So many possibilities..."


Dneska jsem si s Medvědem dala partičku "Heartshstone". Na fantasy hry jsem nikdy moc nebyla, koneckonců, poslední dobou se mi hry staly vedlejší činností pro stavy, kdy nejsem schopná uvažovat, ale jsem schopná klikat. Jenomže co s načatým dnem? Co mě k tomu vedlo?
"What to do, what to do..." opakovala moje postava, když jsem byla na tahu a vyplňovala formuláře k žádostem o místo.

Teď mám totiž spoustu volného času a nebyla jsem schopná reagovat jinak, než totálním zevlem. Na zkoušku jsem šla s vidinou dvou možností; ta první mi sice zajišťovala poplácání po rameni za čtyři roky nesystematického vypisování z knih a prokrastinace střídající se se šprtáním na poslední chvíli, ta druhá pro mě znamenala  neskutečné galeje s výjimečným bonusem v podobě pamlsku pro psa. Jenomže ani jedna z těch cest mi nepřipadala nereálná a popravdě: myslím, že nezvládnutí situace pro mne v téhle chvíli znamená míň stresu a míň útraty za švédské kapky. S těmi, kteří mě čtyři roky doprovázeli určitým směrem a značně ovlivňovali mé následné kroky, jsem se rozloučila lehkým pokynutím a obligátním "děkuju, na shledanou". Už mě možná nikdy neuvidí a budou mi sakra chybět. Myslela jsem, že to je cesta, která by pro mě mohla něco znamenat.



Čtyři roky. Čtyři roky v háji. Ačkoli mám nalinkovaných pár možností, většina z nich mě odsuzuje k ponocování a dřině, trhání chleba od huby. Nicméně existuje varianta, že právě tyhle možnosti naplní můj život. Byla to hnusná zkušenost, ale díky tomu, co jsem právě ztratila, jsem potkala spoustu lidí, kteří mi v jiných důležitých činnostech mohou být nápomocní.

To, že jsem zvrátila jednu z ne zrovna pohodlných cest, je můj trest. Trest za to, že mi dosud všechno procházelo. Jenomže nyní jsem dospělcem; nikdo přede mnou nebude klečet, nikdo mě nebude prosit, abych byla zodpovědná, za svůj život. Jenomže je to těžké, když je člověk poprvé v životě spokojený. Asi mi první opravdové selhání přináší trošku klidu. Už několikrát jsem si nahlas přiznala, že ležet v posteli vedle Medvěda, psa, číst u toho knížku je věc, o kterou jsem od otcovy smrti usilovala. Jsou to momenty, kdy mi nic nechybí. Cítím se v bezpečí a v klidu; sice se necítím zrovna zapálená a naplněná, ale kdo na to myslí celý dny? Kdo na to myslí v situacích, kdy má vše, co potřebuje?

Stalo se to dnes. Dneska jsem přišla o velkou část jistot, které jsem měla, ale naštěstí ne o všechny. Pokud má člověk vedlejší plány, žádné selhání ho nemůže zlomit. A mě nezlomilo. Zklamala jsem sama sebe, ale nezlomila jsem se. Však ono se to všechno sečte, až budu po nocích dřít na to, abych překročila hranice, které mi kdysi kdosi načmáral. Budu si vyčítat výhradní činnost pod vlivem adrenalinu z blížícího se deadlinu, spaní na vavřínech jen proto, že mi bylo naprostou náhodou umožněno jisté privilegium.


To, co si zasloužím, si zase odedřu. Otázkou je, jestli je to skutečný trest, nebo je to vlastně odměna. Asi mluvím dost zastřeně, ale mám-li být konkrétní, shrnu to asi nějak takto:

po čtyřech letech si jdu přečíst něco, co jsem si sama vybrala. Lehnout si vedle chlapa, který mě miluje skoro šest let, přitulená ke psovi, kterého jsem vždycky chtěla. Omámená vínem, alkoholem, látkou, které přičítám vinu za to, že se ze mě stává debil. 

Povzbuzující je druhá minionova věta: "So many possibilities..." Je totiž pravdivá. A já čekám, která se mi zase podvolí k výběru.

11 komentářů:

  1. která zkouška? nechvalně známý zabiják jménem historická mluvnice?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jes. Ale překvapivě za to tentokrát neneslo vinu pedantství vyučujícího, nýbrž to, že jsem polovinu otázky vůbec neviděla a polovinu pohnojila. Takže moje vina, sypu si popel na hlavu, rozpouštím máslo na hlavě a tak vůbec.

      Vymazat
    2. Ou, no u něj musí člověk vědět všechno, handouty a rozbory textů nazpaměť, jakékoliv zanedbání přípravy se šíleně vymstí - ale to už víš. :( prostě nejtěžší zkouška studia, kam se na to hrabou státnice.

      Vymazat
    3. Prááávě. Ale tenhle pokus jsem si fakt promrhala sama, za celou dobu studia se mi nestalo, že bych sedla a nevěděla vůbec nic. Vždycky jsem alespoň něco málo vypotila.

      Vymazat
  2. Taky bych si chtěla přečíst něco, co si sama vyberu. Snad ta chvíle nastane, ale ne dřív,než za 3 roky :)

    Piosek

    OdpovědětVymazat
  3. Kočku nemáme, ale psa a toho bych fakt nechtěla zapálit :D

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv