pondělí 18. dubna 2016

Viewegh odešel na oběd a dula převzala velení


Občas nevím, co si mám o některých věcech myslet a o Vieweghovi to platilo dvojnásob. Prostě jsem nevěděla, co jaký si k jeho tvorbě vytvořit postoj. První kniha, kterou jsem od něj četla, byla Výchova dívek v Čechách a ta ovlivnila můj pohled na autora na roky dopředu. Biomanžel s Biomanželkou mě přesvědčili, že Viewegh umí docela pobavit, když od něj člověk moc nečeká.

Hedvika se mi líbila. Taky jsem totiž tak trochu biomanželka. Sice nemočím do čurokapu a neprovádím laktační poradenství, ale byla jsem zvědavá, jak se Viewegh popere s některými ženskými tématy. A závěr? Docela slušně. Ačkoli románový manžel Mojmír naprosto pohrdal činnostmi své ženy, bylo očividné, že pro autora nejsou daná témata ničím neznámým, takže bych řekla, že v konečném důsledku se se vším, co padlo, popral zdravě kriticky.

Ale abych nepřeskakovala. Při studiu na zkoušku ze současné literatury jsem nahlédla na recenze Vieweghových knih a zjistila jsem, že mé rozpaky nad jeho tvorbou nejsou ojedinělým jevem. Dokonce se objevovala spojení jako "spor o Viewegha", jako by si ani odborníci nedokázali s jeho tvorbou poradit. A pak už jsem věděla, že když si nevědí rady odborníci, nemusím si s tím vědět rady ani já. Nač pojmenovávat emoce, důležitější je je prožívat. No a co prožívá Viewegh? Co nám dává?

Viewegh nevkládá do děl vznešené myšlenky. Nemám dojem, že by se o to snažil a asi je to dobře. Vkládá do nich lidské bytosti, jako jsme my, čtenáři; lidi s tlukoucím srdcem a filtrujícími játry a ledvinami. Funkční křehké bytosti podléhající zkáze. Bohužel jsou to bytosti uvažující a vyjadřující se jako přes kopírák, beze špetky individuality. Osobnost se v povídce či románu stává osobností jen díky tomu, jak ji autor konkretizuje. Jinak jsou téměř všechny postavy cynickými a trapně rádoby vtipnými hadrovými panenkami bez duše. Docela škoda.

Takže ano, do Biomanželky jsem šla s určitým očekáváním. Od toho, co jsem četla dříve, se lišila. Text byl spontánnější a jednodušší. Lidé, kteří se v Biomanželce pohybují, jsou definováni svými chybami. Příběh popisuje průběh manželského soužití a osobnostní změny, kterými oba partneři procházejí. Muž si vezme ženu; nabídne ji veškerou možnou výbavu a očekává full servis, stoprocentní oddanost, jistotu že všechno, s čím v životě počítal a co budoval, bude samo od sebe klapat. Když mu po nějakém čase dojde, že houby, že manželka dosud jen hledala sebe samu a nakonec se nachází v naprosto jiném způsobu života, než s jakým se dosud oba ztotožňovali, cítí se podvedený a zklamaný. Žena dosahuje naplnění a vůbec ji nedochází, jak daleko v jistých věcech zachází. 

Vypravěčkou v obou knihách je DULA (!!!) žijící ve společné domácnosti obou manželů několik let a komentující dění okolo sebe. Vševědoucím vypravěčem chtěl asi autor naznačit, že tam, kam nelze nastrčit ďábla, lze nastrčit starou rachomejtli, která do všeho vidí, všemu rozumí, všude byla a všechno ví nejlíp. Navíc se autor nenamáhal stylizovat výpověď křehké lesany, takže daná paní spíš působí jako zarytá feministka (a to je nejdiplomatičtější definice, jakou jsem schopná použít). Ve spin-off knize Biomanžel (protože se rozhodně nedá považovat za druhý díl) se do hlavní mužské postavy obouvá. Biomanžel vznikl až po události, kterou stihl autor asi třikrát začlenit do různých knih, nicméně k ní přistupuje trochu jinak, než ve tvorbě mezitím. Mojmír - Vieweghova autostylizace - fňuká taky. Ale autor využívá prostředky, které podle mě nelze shrnout výstižněji, než jako že "kope sám sebe do koulí".  Protože on si nesype popel na hlavu. Nemá máslo na hlavě. Nýbrž surově drtí svoje slabiny bez jakéhokoli slitování. Dula jásá nad Mojmírovým ponížením, směje se, ukazuje na něj - podívejte se, na chudáka, co se z něj stalo, schovejte kapesníky a kopněte si taky. Dokonce mu přeje smrt, nejen kvůli tomu, aby se "biomanželka" osvobodila, ale hlavně proto, že ho prostě nesnáší. Dula se tak stává jakousi personifikací svědomí. Tím ale veškerý dosah knihy končí. Volný prostor mezi kastrováním sebe sama autor vyplňuje až zbytečnými, nicneříkajícími monology a dialogy; pasážemi, u kterých přeskakujete řádky, někdy celé stránky a říkáte si "co to tu, sakra, dělá?" Vševědoucí dula je v Biomanželovi spíš na obtíž (respektive je otravná celou dobu, ale za tu vševědoucnost se cítí trapně i čtenář). Nejen že mnohé momenty, jež by byly pořád dlouhé, i kdyby byly o polovinu kratší, uvádí větami jako "sice jsem tam nebyla, ale představuju si to nějak takto...", ale aby její vševědoucnost dosáhla vrcholu, nasáčkuje se do momentů, kdy už nikoho nezajímá a nemá tam co dělat. 

Chápu, co vedlo autora k napsání Biomanžela. Minimálně si to dovedu představit. Možná si říkal: mně to proutničení neprošlo, jemu to přece taky nemůže projít! A tak to Mojmírovi nandal, jak uměl. Do téhle míry jsem se s knihou dokázala spokojit. Ale jako samostatné dílko samo o sobě je k ničemu a o ničem. Co se týče Biomanželky, stojí za pokus a zabití času. Sice se nažhaveně netřesu na příležitost si ji zase přečíst, ale na unavení očí před spaním je příjemným nástrojem. Nemyslím si, že si ale zaslouží, aby byla otevírána s myšlenkou, že to Viewegh zase zprasil. Biomanželka je sice nevýrazná puťka, ale za seznámení stojí.

2 komentáře:

  1. Ty proutničko, proč, pro všechno, co se třpytí, propaguješ Viewegha? Jehož dílo mluví samo za sebe a jemuž neetřeba dělat reklamu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaká propagace? Chci prostě napsat o něčem, co jsem četla. =)

      Vymazat

Počítadlo návštěv