sobota 25. června 2016

"Najdi si skutečnou práci a pak přijď diskutovat i životě."

"Stáří přináší moudrost."
- random starší člověk na fóru

Je super být dnes mladým člověkem. Stát nám platí šest let vysokoškolského studia zdarma. Díky třem stům hodin na dohodu u každé firmy si můžeme při škole solidně vydělat. Životopis se dá rozšiřovat absolvováním různých stáží, praxí, dobrovolnické činnosti a podobnými příležitostmi. Přesto je taková činnost staršími lidmi mnohdy nedoceněná. Napsala bych "generacemi", ale bohužel jde mnohdy o lidi, kteří se narodili ve stejné dekádě.

"Přijď si popovídat, až budeš stará."

Když mě nedávno vyrazili ze školy (dávám vám prostor k vychechtání... ok, pokračujeme), nechtělo se mi o tom vážně, vážně, vážně mluvit. Sama za sebe jsem se s tou událostí tak nějak smířila, ale už mě nebavilo poslouchat skučení, "co teda budu ze života mít, že jsem teď totálně v prdeli, čtyři roky v života v čudu, pane bože, budeš kopat kanály," atp. Protože se na mě všechny vysoké školy domluvily a když mě vyhodili z jedné, už mě asi nikdy žádná nevezme.


 Měla jsem docela bobky z toho, co na to řekne bábrle, tak jsem jí zavolala až po měsíci. Její reakce: "No a co. Je tolik úspěšných lidí bez škol. Ty sis vždycky musela místo v životě vybojovat, tak to zvládneš i teď," byla právě tím, co jsem potřebovala slyšet. Protože to byla pravda.

Já si musela vždycky všechno vybojovat. Nikdy jsem nic neměla zadarmo. Co jsem si nevybojovala a nevytrpěla, to prostě nemám. Nemám skoro nic a to jen proto, že mě bojovat nudí. Teď jsem však na boj odkázaná a musím bojovat víc, než kdy jindy. Ale to není pointa tohoto článku. Podstatné je, že spousta dnešních mladých si musí vybojovat své místo v životě.

Každému není shůry dáno. Narodíte-li se do ne zrovna stabilní rodiny s ne zrovna stabilním a(nebo) vysokým příjmem, ne moc chytrá a hezká a životní okolnosti vám nedovolí vyrůstat tak, jak vyrůstali ostatní, máte zpravidla dvě možnosti. Buď se necháte flegmaticky nést na hladině řeky zen, nebo zatnete zuby a jako Django si vybojujete svou svobodu. To je dost na jednoho člověka, pokud má zároveň řešit ještě "normální" věci jako malé konflikty v okolí, domácí práce nebo krize identity (a neříkejte, že to nikoho z vás nikdy neštvalo). A pak se z toho všeho vylížete. Dostanete se do určité životní fáze, kdy věci plynou klidněji a vy nacházíte po té divočině relativní klid. A pak vám někdo řekne, že jste moc mladí na to, abyste měli názor na život a svět, ve kterém se pohybujete.


"To je tím, s kým se taháš."

Zvykla jsem si na to, že jsem mladá a blbá, i když musím se špetkou falešné skromnosti prohlásit, že se domnívám, že jsem za své dětství poznala víc zla a hnusu, než normální člověk za celý život. Ale dobrá. Někdo má prostě pocit, že když je starší, je logicky i moudřejší (nemoudrého člověka podle Bible poznáte tak, že o sobě říká, že je moudrý, jen tak mimochodem). Většinou se takových lidí ptám, kdy že přichází ta povinná lobotomie, po které najednou - jak oni říkají - "pochopíš, o čem je život", zapomeneš na všechny své dosavadní zkušenosti s lidmi, na svou víru v cokoli, stane se z tebe zarytý negativista a všechny morální zásady, za kterými si dosud stojíš, se rozplynou. A taky ti samozřejmě dojde, že všechny krávoviny, které tě dosud zajímaly, vlastně nemám cenu. Na odpověď na tuto otázku čekám roky a nikdo nebyl schopný mi odpovědět. Docela by se mi to hodilo, ať se do té doby stihnu zastřelit. Ale zpátky k tématu.

Důvod, proč píšu tenhle článek je dnešní konfrontace na Chlubítku. Byla tam jedna bytost, velice povýšená a chovající se... no... dost nezrale. Naopak vyvyšovala své zkušenosti a znalosti nad ostatní. Na tuto osobu se nalepila další a skončilo to v podstatě tak, že mi dotyční prolezli profil, zjistili, že vykonávám dobrovolnickou činnost a bylo mi vysvětleno, že tím páde stojím v podstatě za hovno, protože nevím nic o životě a tvrdé práci.

Jsem dost přecitlivělá. Takže mě to ranilo. Práce jinde, než ve výdělečném sektoru, se stala synonymem sluníčkářství, byť jde o organizace, které mohou být nápomocné i těm, jenž je kritizují. Dobrovolnictví mi hodně dává. Pomáhá mi se socializovat, učit se komunikovat s lidmi (hlavně s dětmi), naplňuju svůj volný čas něčím užitečným a v neposlední řadě tato společnost svoje dobrovolníky vzdělává, přičemž nezískávám vědomosti jen ze své činnosti, ale hlavně nasávám zkušenosti jiných lidí zúčastníce se se aktivit společnosti. Mnohdy jde - virbl - právě o starší lidi, než jsem sama. Někteří z nich mají děti v mém věku. Sdílí své zkušenosti s pěstounstvím a rodičovstvím, které se mi mohou hodit nejen jako potenciální matce a pěstounce, ale také jako potenciální psycholožce nebo pedagožce (což je směr, o jaký budu v budoucnu usilovat). 

Proč mají lidi pocit, že pokud dělá někdo něco JINAK, dělá to ŠPATNĚ?


A tak sedím a čekám na lobotomii...

Čekám, až mi dojde, o čem je skutečný život. Pak se vykašlu na dobrovolnictví, studium, seberozvoj, rozšíření portfolia, poznávání světa za zónou komfortu, obohacování se o nové zkušenosti. Zahodím všechny elitářské sny a koníčky, představy o životě a zkušenosti bojovníka. Zítra si najdu pořádnou práci. Nebo hned čtyři. Poslušně sklopím hlavu, podám si přihlášku do Zbrojovky nebo Orionky, abych někoho nepohoršovala ubohým pípáním zboží po nocích, zatímco přes den zadarmo doučuju děti z pěstounských rodin a studuju. Ale to všechno až po lobotomii. Zatím si s prominutím budu hrát na sluníčkářskou honoru.


----------------------------------------------------------------------

Rozhodla jsem se do článků vkládat shrnutí pro pitomce, kteří pak většinou komentují totálně off topic a vkládají mi mezi řádky výroky, které bych v životě nevyslovila/nenapsala.

Takže shrnutí pro pitomce:
1. Vysokoškolák není automaticky líná lemra. Mnohdy osm hodin denně sedí ve škole a pak ještě chodí pracovat. Je to dost nápor.
2. Pokud s vámi někdo nesouhlasí, znamená to, že je jeho životní zkušenost jiná, ne nulová.
3. Možná jste ve dvaceti někde seděli v rohu, vydávali slabiky a mlátili se lžící do hlavy, ale každý takový prostě není.
4. Mladý člověk žije ve světě, který starší vytvářejí, tudíž má co kecat do jeho rozvoje.
5. "O dobrovolnictví mluvíme v případě, když člověk věnuje něco dobrovolně jiným (může jít o peníze, věci, časúsilí) a nežádá za to žádnou finanční náhradu. Důvody k dobrovolnictví bývají většinou morální. Patří mezi ně potřeba pomáhat druhým, měnit svět k lepšímu, případně bránit svoji vlast ve válce, pomáhat při živelní katastrofě, mírnit utrpění nemocných lidí při epidemiích atd. Časová náročnost dobrovolných činností je různá. Při velké náročnosti může někdy dojít až k syndromu vyhoření. (...) V ČR mezi nejrozšířenější a nejstarší organizace spojené s dobrovolnictvím patří:
  • různé neziskové organizace působící v oblasti sociálních či zdravotnických služeb
  • různé turistické a okrašlovací spolky (starají se o značení turistických tras, údržbu památek apod.)
  • spolky, sdružení a humanitární organizace, které se věnují pomoci lidem – zdravotně postiženým, nebo sociálně slabším
  • různé organizace zaměřené na práci s dětmi a mládeží, jejich vedoucí jsou zpravidla dobrovolníci
  • různé tělovýchovné jednoty, dobrovolníky jsou především cvičitelé jejich oddílů – zpravidla vykonávají činnost bez nároku na odměnu
  • spolky ochránců přírody, jejichž členové se bez nároku na odměnu podílejí na ochraně přírody."
Zdroj zdePokud kritizujete dobrovolníky v neziskovkách a přitom jste kdykoli cokoli z tohohle potřebovali a neplatili za to, tak si rozbijte o hlavu dlažební kostku. Díky.

(Obrázek je z aplikace Bitmoji.)

17 komentářů:

  1. Bejby, v 18 jsem zdrhla z gymplu a měla pocit, že školu nepotřebuju. Dělala jsem duchovní práci za minimální peníz, měla jsem psychický problémy a nakonec jsem si uhnala syndrom vyhoření, než mi bylo 25. Maturovala jsem po svatbě, teď jsem ve druháku kombi studia a platím 50 táců ročně, který si vydělávám tím, že jsem dobrej tlumočník a překladatel a měla jsem štěstí. Je mi 33.
    No tak sbíráš zkušenosti a praxi, to je super. Až budeš pokračovat dál buď ve studiu nebo rovnou v práci, můžeš říct, že jsi neseděla v hospodě a nehnípala ses v nose. To, že některý části naší společnosti jsou toxický, je bohužel smutný fakt. Takže si běž pustit nějaký detox kjůt videa, nádech - výdech, ono zase bude líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc teď nechápu, jestli se mnou souhlasíš nebo ne. Ale díky za koment. :D

      Vymazat
  2. Koukám, nejsem sama, kdo musí snášet konfrontace s lidmi, kteří mají pocit, že znají návod na život. Já tedy pořád věřím, že nikdy není na nic pozdě, a tak jsem i přesto, že jsem si nedodělala ani blbej učňák život nezabalila. Nakonec dělám manuální práci za slušné peníze, a s tím, že se nemusím nerovovat... pořád si pohrávám s myšlenkou dálkového studia, ale ještš mě nic nepřesvědčilo, že to opravdu potřebuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lino, ono je v podstatě jedno, co máš za školu nebo za životní zážitky, důležité je, co si z nich odneseš. Někdo může procestovat celej svět a zažít obě světový války a být pořád stejný ocas. Moje babička válku prožila a nemám pocit, že by jen z té podstaty, že ji prožila, byla moudrá. Takže pokud ti stačí učňák, why not. Já chci studovat hlavně proto, že se chci prostě učit nový věci. Moje představa je taková, že ještě za deset let, až budu třeba pracovat, budu něco studovat dálkově, protože mě baví poznávat nové věci. Díky za koment.

      Vymazat
    2. No, když já nemám vlastně ani ten učňák. Ani ne proto, že bych na to neměla, ale proto, že tenhle systém vzdělávání prostě nebaví. O tom, co mě zajímá mám více, než učebnicové znalosti... to ostatní jde bokem. Naprosto. Takže znalosti, ano, jistě, sem s nimi, ale ne tak, jak je podává školství. BTW, omlouvám se za předchozí chyby, psala jsem to na mobilu, v autobuse, uprostřed bouřky :D

      Vymazat
    3. Cajk. Ale platí, co jsem napsala. Se systémem souhlasím. Jdu teď na VOŠ a mám strach.Protože VOŠ má strukturu jako SŠ a z toho jsem si odvykla.

      Vymazat
    4. Cajk. Ale platí, co jsem napsala. Se systémem souhlasím. Jdu teď na VOŠ a mám strach.Protože VOŠ má strukturu jako SŠ a z toho jsem si odvykla.

      Vymazat
  3. No vida, existuješ!
    Obdivuju tvůj přístup k tomu školnímu neúspěchu. Jako pozorovatel v tom sice nespatřuju nějakou extra tragédii, ale je mi jasné, že osobně by mě to dorazilo. Od malička musím mít všechno co nejlépe, jinak jsem na sebe naštvaná, takže místo ,,no co, zkusím to jinde" bych se asi šla zahrabat a až do důchodu seděla za trest někde u pokladny. :D Tak ti teda přeju úspěchy v dalším snažení. A to jako fakt, zcela upřímně. A žij si, jak uznáš za vhodné. Dokud nebudeš někde krást nebo vraždit, tak to může být všem ukradené. Lidi bohužel často mají pocit, že ostatní dělají všechno špatně. Mně například celkem pravidelně říkají, že si prý kazím mládí dálkovým studiem a okrádám se o studentský život. A já se zatím otřásám hnusem z představy, že bych měla každý den vysedávat ve škole nebo se dělit o pokoj na koleji s nějakým cizím alkohol požívajícím člověkem. Takže tak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já si svoje studentské odžila. Na bytě jsem bydlela s úžasnými lidmi, jedné z nich jsem byla pak na svatbě a s ostatními jsem v pravidelném kontaktu a vídáme se. Na pokoji jsem byla s věřícími, které alkohol požívaly normálně a občas jsme jej požívaly spolu, u filmu a křupek. Ale na to nemusíš studovat denní. To jde i u dálkového. :D
      Též se teď hlásím na dálkové, denního mám už dost.
      Dík za komentář.

      Vymazat
  4. Obdivuju tě, za tenhle článek. Taky mě vždycky vytáčeli lidi, kteří mi říkali, že dokud nebudu mít titul, pořádnou práci a dost roků, mám mlčet. Pořádnou práci nemám dodnes, nebo jak se to vezme - nedodělala jsem ani magistra na fildě, nikdo mě nechtěl zaměstnat. Dneska si můžu vybírat, co budu dělat, částečně sedím u počítače a občas chodím pracovat na hliněné stavby. Jo. Protože mě to neskutečně baví. Částečně dělám ve firmě a částečně sama za sebe. Můžu cokoliv, tak si vybírám. Kolik si vydělám není důležité, důležité je říct, že už 15 let mě neživí rodiče, po rozvodu mě neživí vůbec nikdo, naopak já platím nájem pro nás 3 a na jaře jsme si koupili vlastní dům (a pole). Mimo deseti večerů (každý měsíc) ve firmě si čas řídím úplně sama, jen s ohledem na moje blízké. Dělám co chci dělat, jsem s kým chci být. Jo a taky občas pomůžu nějaké té neziskovce, protože věřím, že dělají dobré věci. Jak si život zařídíš, takový ho budeš mít. Ale jenom bez lobotomie - díky ní lidi začnou věřit, že musí dělat co vůbec nechtějí a nechat si nařizovat co se životem, a ještě tomu říkají zmoudření. Bohužel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemyslím si, že k tomu je co k obdivování, naopak jsem tak držkatá, že si to prostě nechci nechat líbit. Díky za podporu i za komentář.

      Vymazat
  5. Jo, jednoduše řečeno - blbci s patentem na rozum se najdou všude. Jsi dobrá, že se tím nenecháš zvyklat! Držím palce, ať jsi i nadále sama sebou a svůj život vedeš způsobem, jaký se líbí TOBĚ. Setkala jsem se s podobným problémem, kdy si lidi mysleli, že mi můžou diktovat, jak mám žít svůj život, ačkoliv o tom věděli víceméně úplné ho... houby. Studuji neperspektivní obor, po večerech tvořím svůj druhý román, ačkoliv mi zatím nikdo nevydal ten první, dělám ochotnicky divadlo a vůbec se věnuji spoustě dalších věcí, které by spousta lidí označila za zbytečné a neužitečné... a baví mě to, jsem tak šťastná. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Souhlasím s tebou! Návod na život neexistuje a každý si ho musí žít tak, jak to vyhovuje jemu. Uvědomila jsem si to relativně nedávno a ačkoliv to bylo poměrně bolestné jsem za tohle prozření moc ráda. Jinak blízkou budoucnost si plánuju podobně jako Ty. Sudium, práce a život. Nestuduju ani tak pro titul, ale protože chci vědět... A příští rok se hodlám dostat na psychologii :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hodně štěstí, též to budu za rok zkoušet znova.

      Vymazat
    2. Hodně štěstí, též to budu za rok zkoušet znova.

      Vymazat
  7. Mám stejný problém. Mimochodem jsem se hlásila jako dobrovolník do domova pro seniory, ale víc se o tom dozvím až v září, když už jsme u dobrovolníků. Nejlepší je tohle od rodinných příslušníků, kteří o tvojí situaci toho moc neví, protože se k nim nedostaly řeči o tom, jak se ti málem zabil táta, jak máma má dvě práce pro naše uživení, že když jsem byla malá, musela shánět peníze od kamarádů, abychom měli o Vánocích co jíst, že je táta alkoholik atd. Od přítele kamarád musí každé ráno vstávat, aby stihl od rodičů udělanou snídani, a pak jede autem do školy, i když to má 5 minut mhd... A takovým lidem nikdo o "až budeš dospělej, pochopíš." neříká. Ze zkušenosti mezi mými přáteli (tragédy se srocují), to mají nutkání připomínat těm, co toho mají právě víc než oni za sebou, nebo mají chuť si léčit svoje nudný živobytí. Umyju v neděli celej panelák, nějaké mamince vypadne lístek na mhd, zůstane tam do středy, dokud nejdu umýt a hned se říká, že tam neuklízím... :D Prostě společnost. Hodně lidí se protlouklo i bet vejšky, tak třeba taky budeš mezi něma? Uvidíš :) Držím ti palce.
    (PS. další tvrzení: ,,To je ta školní láska. To si zapamatuješ, i když se rozejdete." ,,Nojo, růžové brýle, to si myslíte, že spolu i umřete." Jo, v patnácti to bylo možná vtipný. V 18 už mi to leze na nervy, protože pořád čekám, až mi spadnou ty jejich růžový brejle a on se se mnou rozejde :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Počkej další tři roky a pak přijď diskutovat o vztahu (tak dlouho to trvalo nám, než hrnec trpělivosti přetekl). :D dík za koment

      Vymazat

Počítadlo návštěv