středa 3. srpna 2016

"Proč pracuješ s dětmi, když je nemáš ráda?!"


S tímhle článkem jsem dlouho otálela, protože jsem neměla přesnou představu o tom, jak jej chci podat. Občas se mi stane, že vyjádřím myšlenky úplně obráceně, než ve skutečnosti chci a zvlášť v tomhle tématu by se mi takový přešlap mohl vymstít. Takže se jej pokusím neudělat. Držte mi palce.



Už jsem se v minulosti vyjádřila k dětem a mateřství dost nelichotivě. Nedávno se mě jedna malá holčička zeptala, jestli chci děti. Znechuceně jsem odfrkla, že ne. Hlouček dětí na pět vteřin zmlknul a pak se začal řehtat. Protože mě děti chápou. Víc, než dospělí.



Určitě jste ode mě četli v minulosti názor, že děti jsou ekl a fuj a nikdy je nechci. Což ale není tak úplně můj skutečný pocit. Nikdy jsem nechápala ženy a dívky, co byly z miminek úplně u vytržení. Víkendy a prázdniny během povinné školní docházky trávily venčením cizích plodů v kočárku a o přestávkách mi strkaly pod nos fotky cizích mimin. Já s hlasitým "hm, malý člověk, a co jako" obracela oči v sloup a tenhle přístup v podstatě zastávám dodnes. Jestli se něco změnilo, tak to, že s mým rostoucím věkem se rozšířily kruhy miminek co znám ze semtam nějaké matčiny kamarádky na mé vlastní spolužačky a přítelkyně, jež se stávají matkami. A ano, podívám se na fotku dcery spolužačky ze základky (ahoj, Liduško), břiško kamarádky ze střední (zdravím, Mončo) nebo bříško mé oblíbené kolegyně z vysoké (smekám klopák, Karin). Dám jim lajčíček na Instagramu, a ačkoli je pro mě představa druhé čárky na těhotenském testu srovnatelná s Armagedonem, mám z nich upřímnou vnitřní radost, protože vím, že pro dané ženy ty fotky znázorňují jedno z největších splněných přání v životě. A sdílením té radosti to končí.

Po maturitě jsem měla takové ty tendence "spláchnu prášky do hajzlu, udělejme si mimčo", které se po pořízení psa vystřídaly právě s tím ekl a fuj pocitem, protože se kolem mě nahromadilo v krátkém časovém úseku velké množství dětí tahající kočky za ocas, vřískající na zemi v obchoďáku (zatímco jejich doprovod vyděšeně zvedal ruce se slovy: "Já OPRAVDU nejsem jeho matka!") a kopající do sedačky v autobuse. Takže ano, opravdu jsem několikrát vypustila z úst větu "nesnáším děti", protože jsem je fakt nesnášela. Ale časem mi došlo, že to není nenávist. Jen je mám ráda jiným způsobem, než ostatní lidé.

Loni jsem zažila nějaké podivuhodné období, kdy se mi spousta věcí rozjasnila, můj život úplně otočil směr a já cítila takové jakési menší "osvícení". <religious_part> Víc jsem komunikovala s Bohem a naslouchala věcem okolo a najednou se mi všechno zdálo samozřejmější. </religious_part> A nějak mi začaly docházet souvislosti. Když jsem chodila do náboženství, kdysi po nás chtěl kněz takové "meditační cvičení" - zavřít oči, poprosit o sdělení smyslu života; no a já tak nějak cítila, že mám pomáhat jiným, na což jsem zapomněla ihned poté, co jsem přišla domů a máma po mně chtěla umýt nádobí. Jenomže společně s dlouhodobými vnitřními úvahami o pěstounské péči, vlastnímu částečnému osiření v raném věku, zájmem o psychologii jsem došla k závěru, že mým smyslem života je starost o sirotky.



Aleluja. Jenomže pak jsem se ještě vrátila do minulosti.

Byla jsem v prváku na střední a jela jsem vlakem do školy. Potkala jsem spolužačku, se kterou už nejsem v kontaktu. Oznámila mi, že se bratr jejího partnera oběsil. Bylo mu čtrnáct let. Ve mně se něco začalo kroutit a měla jsem chuť si do něčeho pořádně praštit. Už zase? pomyslela jsem si. V té době to byla z doslechu už asi čtvrtá sebevražda dítěte. A částečně mě píchla v srdci vzpomínka na mé vlastní sebevražedné sklony v tomhle věku. Pořád jsem myslela na to, proč si děti berou život. Došla jsem k následujícímu závěru:

Ačkoli mají dnes lidé mnohem více svobody, plyne z ní víc závazků. To, že si dnes lidé mohou sami a svobodně vybrat povolání, partnera a způsob trávení volného času je poměrně rozšířený blud. Pravdou je, že si to ve skutečnosti lidé vybrat nemohou, ale MUSÍ - už v dost nízkém věku. Jen si vzpomeňme na vyprávění našich babiček, které od rána do večera pásly krávy, v šestnácti šly dělat práci, která byla k mání a za muže si vzaly souseda, protože tu prostě byla ta možnost. Tito samí lidé práskají ruce nad problémy dnešních dětí a opakovaně tvrdí, že za nich nic jako deprese a syndrom vyhoření nebylo. Inu, asi nebylo. Protože nebyl čas nad tím přemýšlet. Na dítě je to prostě dost velký tlak. Dle mého skromného vhledu do situace očima dítěte si dnešní společnost nemůže vybrat mezi kultem dítěte a naprostou ignorací dítěte. Šikanu řešíme tak, že dítě posadíme do jedné místnosti s rodičem, psychologem a tyranem a čekáme dospělý přístup všech zúčastněných. Zapomínáme, že ve škole platí podobná pravidla, jako v base. Zapomínáme, jaké to bylo, když jsme byli v pubertě, nikdo nám nedával žádné pravomoce, ale přitom se po nás očekávalo dospělé chování.

Ale to už trochu odbočuju od svého vlastního přístupu k dětem. Důvod, proč zmiňuju výše uvedené je tento: navzdory tomu, že si neucvrkávám z "random" dětí si troufám říct, že dovedu být mateřská, zároveň se ale snažím být klidná a vyrovnaná. Snažím se být střízlivě empatická, nebýt lítostivá a bolestínská, mluvit s dětmi na rovinu (byť přiměřeně jejich věku) a být zkrátka tím člověkem, co mně v životě chyběl. Být vzorem. Zatím jsem relativně špatný vzor, ale snažím se na sobě pracovat rozhodla jsem se odmítnout zažitý vzorec, že dospělí a děti se o sebe nemusí navzájem starat. V souvislosti s adopcemi homosexuálů vystupuje na povrch jedna důležitá věc: že dítě nevychovává jen pěstounský/rodičovský pár, ale celá společnost. Nikdy nevíte, kdo si vaše jednání - ať už pozitivní nebo negativní - vezme za příklad. 

Společnost je depresivní, frustrovaná. Neumí se rozhodovat, neví, co si myslet. A frustrovaná společnost vychovává frustrované děti, které se stávají frustrovanými dospělými, vedou naše společnosti, úřady, náš stát. Jak se tomu dá zabránit? Žijme tak, abychom jim byli příkladem. Zdravme se, přejme si hodně štěstí, nepomlouvejme se, neperme se, neválčeme, respektujme se a... hele, proč se směješ? Myslím to smrtelně vážně. Nu, dobrá, asi jsem naivní. A teď buďme realisté.

Statistiky náhradní rodinné péče píšou o tisících dětí v náhradních výchovných programech. Počet dětí, které se doma prostě necítí milovaně, bezpečně nebo chtěně, se teď nedá zjistit. Zjistíme to až za pár let, až zase někdo vystřílí hospodu, školu, nebo se v nízkém věku oběsí v kotelně školy. Nechci tím samozřejmě říct, že by tu takové problémy nikdy nebyly a že jde jen o problém dneška. To, co je tu teď a dnes, jsme my. My, kteří můžeme naučit kolemjdoucí dítě zdravit tím, že jej pozdravíme. Naučit jej řešit konflikty tím, že je budeme sami řešit s klidem. Naučit je chovat se hezky ke zvířátkům tím, že se k nim budeme chovat hezky. BÝT VZOREM.




Takže... skutečně nesnáším děti? Těžko říct. Asi bych se nebránila představě jednoho či dvou dětí v daleké budoucnosti. Pro mě samotnou je však mnohem příjemnější představa, že se starám o jiné děti, které ztratily víru, domov, naději. Pokud bych si měla vybrat, jaký vzor budu pro děti okolo sebe představovat, radši bych byla matkou, která naučí cizí děti vyplnit SIPO nebo jim pomůže vybrat povolání či zorganizovat výstavu obrázků, než matkou, která klopí kojence od šestnácti do třiceti a na základě tohoto faktu se pokládá za respektuhodného rodiče. Ale pokud se k tomu nedostanu (samozřejmě k tomu prvému, k tomu druhému bych potřebovala lobotomii a stroj času), vystačím si s tím, že svým pozitivním přístupem mohu inspirovat jiné děti k tomutéž. Právě ono dítě v příštích letech může inspirovat třeba vaše vnouče nebo pravnouče. I kdyby to bylo jen pozdravení v tramvaji nebo nešlapání po kytkách, má to cenu.

Snad jsem vystihla své pocity dostatečně vhodně, ale klidně pokládejte otázky.
-----------------------------------------------



Shrnutí článku pro blbce:
- ne, nemyslím si o sobě, že jsem dokonalá a nejlepší (ale samozřejmě JSEM), 
- můj smysl života nemusí být smyslem života pro ostatní, vy se množte jak chcete,
- děti mám ráda, i když je zrovna nechci,

- i když je zrovna nechci, nemusím je nikdy chtít,
- i když je nikdy nemusím chtít a mít, neznamená to, že jim nerozumím,
- to, že jim rozumím, chci využít ve svém pozitivním vlivu,
- necítím se být ideálem pro motivaci cizích dětí, ale rozhodně se snažím,
- denně svým chováním ovlivňujeme hromadu dalších životů a měli bychom se podle toho chovat,

- pěstounská péče je super. 

3 komentáře:

  1. Taky tě zdravím, Kristýno a moc mě těší, že jsi pochopila, jak krásné to nakonec může být. Navíc to zatím vypadá, že máme vyhráno i nad rozštěpovými vadami (třeba i proto, že nečekám malou ve třiceti a dopovala jsem se kyselinou listovou a dva roky žila vege - víš na co tady narážím ;-)). Tak snad nebudu jen ta máma slintající nad kočárkem, ale podaří se mi té malé dát to nejlepší, co znám, umím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Karin, nikdo nepochybujeme, že budeš skvělá matka a moc ti držíme palce!

      Vymazat
  2. Napsala jsi to moc hezky a tak nějak to cítím taky. A možná to jednou s přítelem uděláme jako jiný pár. Budeme mít vlastní děti, které vychováme, jak nejlépe dovedeme, ale až dospějí, tak kromě hlídání vnoučat, která asi nepřijdou brzo, protože mladí si chtějí nejdřív užívat, žejo, tak prostě budeme pěstouny. Nezahltím planetu svými geny, nebudu muset tolikrát rodit, ale vychovám a inspiruji, motivuji atd. daleko více lidí. A pomůžu jim být dobrými lidmi. :-) Takže tvůj názor na děti mi vůbec nevadí, i když sama bych mimino chtěla už teď (Bože, ne, že se tak stane...) však víš, jak to myslím. Ale zároveň se toho děsím, ale tak co... ono se to nějak vyvrbí. Takže moc pěkný a čtivý článek!

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv