pondělí 17. října 2016

"Kulí jak v Sarajevu" aneb jak se ze mě stal atentátník


S tímto článkem jsem dost otálela. To, že jsem jej zveřejnila, nezpůsobil žádný pocit křivdy, ani vztek. Nicméně hlavní téma namíchlo spoustu mých přátel a dali mi najevo, že bych měla vyprávět. Tak teda vyprávím. Ať se o tom jakože ví. V podstatě nejde o nic jiného, než pomstu člověka, jemuž jsem párkrát napsala na Twitter, že je ubohý a on se chytil příležitosti, jak mi to nandat. Jinak to nevidím.

Nechci, aby tento článek vyzněl jako fňukání provokatéra, jemuž se sevřely půlky. A rozhodně ani necítím vztek. Už v době, kdy se tohle všechno dělo, jsem bojovala s výbuchem smíchu, protože mi vzniklá situace připadala absurdní.

Pohodlně se usaďte.



Článek mám od té doby v draftech a rozhodla jsem se jej zveřejnit po přečtení článku na Echu24 (do nějž bylo poptáváno mé vyjádření, ale neměla jsem o to zájem - přece jen, nedělejme z toho něco víc, než to je) a vyjádření pana Mluvčáčka, jenž znělo: "Já nic, já muzikant." Fakt to přesně takhl napsal, je to na první straně, vlevo dole.



Ale pěkně od začátku.
To se občas stává, že v některých situacích děláte nevhodné věci. Není to proto, že byste chtěli provokovat, ubližovat nebo buzerovat. Každý z nás má prostě nějaké komunikační mechanismy a ty se ne vždy musí setkat s pochopením. Máme to v rodině; můj otec hrával ve svatební kapele, no, a jednou vyhlásil "sólo pro nevěstku" a málem dostal po tlamě od ženicha. Totiž - můj otec měl trochu svérázný, velice cynický humor, jehož vrcholem byla sebevražda ve třiceti. C'est la vie. Nicméně zpět k té tragičtější rovině příběhu. Mám Twitter. A je jediný člověk, kvůli kterému jej používám. A tak se jednoho dne stalo, že jsem po ránu obdržela telefonát od policie.

Že prý jestli se mohou zastavit a na něco se zeptat. Dvacet minut jsem je vyklepaně vyhlížela. Hlavou se mi honilo leccos. Ostatně, stát se mohlo cokoli. V rodině máme dost starých paprik, mohl někdo zaklepat bačkorama. Nakonec přišli. Strach jsem z nich neměla, tedy ne přímo z nich, ale byla jsem dost ustaraná z toho, co přináší. Dělali svou práci, což zkrátka zahrnuje onen vyčítavý tón, který občas použili.

Chvilku trvalo, než se dostali k jádru pudla. První otázka se týkala toho, jestli jsem poslední dobou nepsala něco na sociální sítě. To mě trochu pobavilo, protože v mém případě je to jako kdyby se zeptali, zda jsem tento měsíc močila. Nicméně jsem asi chápala, kam tím dotazem směřují. Jak jsem psala výše, mám Twitter. Existuje jeden člověk, kvůli kterému jsem si dokonce stáhla aplikaci to telefonu a během čekání ve frontě v Albertu nebo ranním vyměšování tam napíšu občas něco jízlivého. Ostatně jako spousta jiných. Samotná existence osoby, o jejímž profilu hovořím, se pohybuje na pomezí zbytečnosti a trollingu přesahujícího úroveň Dominiky Myslivcové. Je to osoba hloupá, zákeřná a natolik nepokrytecky vtíravá, že jí kavárna přezdívá Smithers. Ta osoba vlastně znamená úplný hovno, bohužel se pohybuje v bezprostřední blízkosti našeho prezidenta, a proto se ze mě stal během několika vteřin extrémista. Teda spíš wannabe extremista. A tím "wannabe" myslím, že by se to někomu sakra hodilo.

Původně jsem chtěla čtenáře chvilku napínat, ale nakonec volím ryze žurnalistickou techniku "krátce stručně, výstižně". Napsala jsem dva příspěvky. Ani jeden nebyl  míněn jako prostředek vydírání, provokace nebo čehokoli jiného, než je mně vlastní cynismus. Jeden byl lehce trapný, druhý byl docela vtipný. Oba byly reakcí na návštěvu hlavy státu v našem kraji. V jednom z nich jsem podotkla, že by se při návštěvě našeho města nemuselo vyplatit zastavit se na panáka.

Abyste mi dobře rozuměli, pocházím z Uherského Brodu.

Policie mě za to pokárala, jak by řekl Sheldon Cooper: "vynadali mi, to jsem se podivila" - ze začátku se na mě dívali jako na anarchistu, a když jim došlo, že jsem úplně  obyčejná blizna a fakt nehodlám hnout prdelí, volně přešli do tónu "ale to se přece nedělá, ty jedna". Cítila jsem se z toho docela blbě do doby, než obrátili stránku a ledově podotkli: "A ještě jste tam psala něco o rajčatech."

Jo, to je ten fór, o němž si myslím, že se podle mě docela povedl. Respektive bych jej na hranici mezi jedničkou a desítkou umístila někde okolo osmičky. Dala bych mu čtyři hvězdičky z pěti. Kdyby byl televizní reklamou, nebyla by to vánoční reklama na Kofolu, ale spíš něco jako ta reklama s kočkou jménem Půjčka, jak se na ni všichni dívají trochu znechuceně a já se plácám do stehen, když běží. Ale oč šlo: pod tweet o vřelém přijetí v kraji jsem připsala (parafrázuji), že "se na rajčata teprve skládáme". To už jsem měla pocit, že si ze mě hoši dělají srandu. Najednou jsem chápala otce, jak se cítil na výše zmíněné svatbě. Tak dobrej vtip a nikdo ho nechápe! Nicméně když kamarád mou historku ve zkrácené podobně sdílel na Facebook, reakce už byly vřelejší, moc se mi líbil třeba ten dotaz, kam že se ta rajčata mají navézt. Ale vrátím se k návštěvě policie. V momentě, kdy se zeptali na tohle, se ve mně mísila dosud nepoznaná směs emocí. Něco mezi prudkým pocitem překvapení, silným nutkáním se záchvatovitě rozesmát a trošínku, opravdu jen trošínku vzteku, jak může někoho vůbec napadnout se nečím tak nevinným zabývat. Ano, nevinně. Oba dva příspěvky byly podány velice nevinně a já se též cítila nevinně.

Musela jsem odpřísáhnout, že nejen nechystám rajčatový útok, ale že ani neznám nikoho, kdo by jej plánoval, ani nevelím žádné skupině, která by cokoli z výše uvedeného, včetně ozbrojeného útoku, plánovala, což mi nedělalo problém, protože to byla pravda. Taky jsem slíbila, že do UHB vůbec nemířím (to mi nebylo výslovně zakázáno, nicméně mi bylo s ohledem na situaci doporučeno se k tomu místu nepřibližovat - pro mé vlastní dobro). Ale to už byly chvíle, kdy jsem na příslušníky kuckala zadržovaný smích.

Jeden z nich se mě zeptal, jestli nemám strach z toho, že by si komentáře přečetl můj zaměstnavatel. Bez zaváhání jsem řekla, že ne (ale mám trošku pocit, že jsem už moc nezadržela smích a namísto "ne" zaznělo "né-é-é-é-é!"). Já jsem přece nenapsala nic špatného. S odstupem času jsem nad tímhle dotazem přemýšlela: lidi dneska bez ostychu píšou horší věcí.  Zveřejňují cílený výhrůžky zahrnující fráze "já si tě najdu" a "vím kde bydlíš". Okay, nejsou to sice fráze mířené na prezidenta, respektive na jeho mluvčího, ale když to vezmeme obecně, tihle lidé se za svoje velice vulgární příspěvky vůči CIZÍM lidem nestydí a zaměstnavatelé je neřeší (jako možná má Ahold nebo Mateřská ale né dovolená jiný požadavky na morální profil zaměstnanců, než některá ze společností, pro které dělám já, fakt nevím). Proč bych se já měla stydět za diplomaticky podaný fór?

Nicméně lidi se tomu smějou. Asi začnu chodit ven, přece jen si tak říkám, že s touhle historkou můžu na pařbách bodovat. Jako ambivert mám trochu problém se seznamováním a tohle může probořit ledy. "Ahoj, už jsi někdy plánoval atentát?" Prostě klasika.

Z tohohle příběhu neplyne žádný ponaučení. Nečekejte, že jsem si z toho odnesla něco o dráždění hada bosou nohou, protože "Smithers" opavdu není kobra, a jestli jo, tak taková ta na hraní, jak ji vytrhali jedové zuby; taktéž nechci, aby si ode mě někdo odnášel něco o "ACAB", protože policie v tomhle případě nic nijak zvlášť nehrotila, mimo to, že chlapci udělali svou práci, pohladili si psa, popřáli mi hodně štěstí "ve všem, co mám ten den v plánu" (HAHAHA, řekla jsem jim totiž, že jdu na pohovor, ale docela mě to přání rozsekalo) a zatím jsem o nich neslyšela. Jestli tím chci něco říct, tak to, abyste nepsali píčoviny, i když si myslíte, jak je to strašně vtipný - mohla jsem taky skončit hůř, kdybych se nesnažila o nějakou autocenzuru úměrnou situaci, protože bych se prostě neměla jak obhájit. A taky můžu být ráda, že se opravdu něco nesemlelo, to bych pak těžko vysvětlovala, že s tím nemám co dělat. Rovněž nechci, aby někdo (už se takové tendence objevily) vzal tenhle můj zestručněný popis děje jako důkaz o neexistenci svobody slova v našem státě. Víte, já si svobody hodně vážím a zastávám názor, že tady JE demokracie. Problém v tomto případě není v (ne)svobodě slova. Už od základní školy do nás klavírujou, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. V případě, že někomu je vyhrožováno napadením nebo dokonce smrtí, se nedá o svobodě slova vůbec mluvit. Stejně jako nemůžete považovat za svobodné, demokratické rozhodnutí to, že někdo přepadne benzínku s mačetou místo pistole. Zde se spíš nabízí otázka, kdo přesně můj post vyhodnotil jako výhrůžku nebo obecně výrok hodný vyšetřování. Jestli někdo jen dělal svou práci, anebo se mě snažil definitivně přetrollit. Já nebudu chodit kolem horké kaše, vychází z toho dva logický závěry, a sice to, že je Ovčáček prostě piča a že jaký pán, takový pes. No, každopádně autorka mého loga, SamWay, nabídla návrh placky k této události. Zahrnuje obrázek rajčete a nápis "Rudý odpor". K dostání již brzy v moravských kavárnách.



7 komentářů:

  1. S takovou historkou rozhodně zaboduješ :D Napadá mě, že pokud by měla policie jezdit za každým, kdo napíše podobný příspěvek, tak by prakticky pořád courala po republice a neměla nic jiného na práci. Nicméně asi nemá smysl dráždit "kobru" bosou nohou.

    OdpovědětVymazat
  2. Ok, už si nikdy nebudu stěžovat, že někdo nepochopil vtip a vzal mě moc vážně. Tys to vytáhla na úplně jinou úroveň. :D
    Asi bych se při tom čekání na policii sesypala. Mám divný pocit, jenom je někde vidím, a to mám čisté svědomí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí byli v civilu. Kdyby mělo přijet auto s houkačkou, tak mě asi raní.

      Vymazat
  3. Důležitá otázka - kde na tebe policie vzala číslo? Já bych asi čučel, kde ho vzala.

    Ale docela se divím, když vidím, co všechno lidi těmto oblíbeným účtům píší a jak někdo zmiňoval, nemohou jezdit za všemi. Možná to je nějaký druh loterie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě taky zajímá, nezeptala jsem se, ale asi v práci nebo ve škole. Prý napřed volali do neziskovky, kde dobrovolničím, ale nedovolali se. Kde ho sebrali nakonec, to nevím. Možná volali i na město, tam mají číslo kvůli registraci psa.

      Vymazat
  4. Možná ho mám i v registru osob kvůli datovce, kdo ví.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak si říkám, že bych si se svýma věčně sarkastickýma a cynickýma poznámkama měla dávat bacha :D A to skoro jiným jazykem ani nemluvím. Humor mám též černý, že by mohl sbírat bavlnu. Fuj na mě.

    Mafalda

    OdpovědětVymazat