pondělí 2. ledna 2017

"Sto lidí, sto chutí!"


Dneska se budu snažit být poměrně stručná a pokusím se vystihnout jev, který poslední dobou vnímám čím dál tím víc: smývání kritiky naprosto nesmyslnýma frázema.
Pro začátek si ujasněme jednu věc: schopnost říct vlastní názor považuju za naprosto standardní konverzační dovednost. Považuju za normální říct, že se mi nelíbí žlutá barva, že mě znechucuje promiskuita nebo že námraza vyformovala velice zdařilé útvary (to jsou příklady témat, na která jsem v posledních dnech vyvolala diskuzi). Zkrátka si myslím, že výměna názorů je běžným, ale důležitým nástrojem demoktatické společnosti a neslouží ani k rozčílení oponenta, ani k něčí buzeraci, ani k položení kohokoli na lopatky. Víme? Chápeme? Paráda.


Takže je vám snad jasný, čím mě sere výrok "sto lidí, sto chutí".
Poslední dobou mám pocit, že lidé okolo mě, hlavně na internetech, větou "sto lidí, sto chutí" zkoušejí zakrýt neschopnost obhájit vlastní názor, vkus nebo životní styl.

Ještě si ujasněme druhou věc: obhajobou nemyslím monolog, kterým se musíte nutně zavděčit davu. Míním tím jakýkoli "protože". "Protože" jsou v diskuzích důležitá. Pokud se chceme zúčastnit plodné diskuze (tím myslím klidnou výměnu názorů ve formě debaty, kdy si účastníci navzájem kladou otázky a snaží v naprosto mírumilovném duchu ostatním přiblížit názor), jsou "protože" důležitá. "Protože" rozvíjejí diskuzi, přivádějí nás k zamyšlení, ukazují lidem okolo nás různé způsoby pojímání světa. A pokud zmizí ze světa "protože", zmizí plodné diskuze. Zmizí - dle mého - jediný způsob, proč udržovat mezilidský kontakt.

A proto považuji větu "sto lidí, sto chutí" v jistém směru za pasivně agresivní, ale hlavně za nejčastější argumentační faul poslední doby. Původní výrok o lidské pestrosti a přirozené odlišnosti se stal rádoby argumentem na jakoukoli kritiku. Stal se kladivem, které nemilosrdně rozmlátí jakékoli hodnocení kvality, ať už spravedlivé, nebo ne.

Většinou se opakuje tenhle scénář:
1. Někdo udělá něco naprosto evidentně blbě.
2. Jiný člověk na to poukáže, upozorní na chyby, vysvětli, co je špatně a proč, navrhne řešení.
3. Někdo naprosto tupě zareaguje větou "sto lidí, sto chutí", čímž dá najevo, že "chyba" je subjektivní pojem (Kurva, chyba není subjektivní pojem! Chyba je zkrátka porušení nějakých pravidel nebo vybočení z něčeho, co je považováno za funkční. Napsat na zrcadlo a každé ráno opakovat mezi Otčenášem a Zdrávasem.). A že ho to vlastně zajímá a nemá proč a že si původní ágens nemá z kritiky vlastně nic dělat, protože on dělá všecičko správně.

"Sto lidí, sto chutí" je moderní verzí "já to tak prostě dělám/píšu/whatever", když někdo dělá něco naprosto blbě. 

O čem tato fráze JE?
Uvedu několik příkladů.
Mám ráda seriály typu Futurama, Simpsonovi. Moje máma je jakožto milovník jiného žánru označí jako odpad. Tento spor můžeme označit jako záležitost "sto lidí, sto chutí", protože k němu došlo kvůli rozporům v individuálním vkusu a nikterak nesouvisí s objektivní kvalitou pořadů samotných. 

Líbí se mi růžová a fialová barva a proto si kupuju oblečení v těchto barevných paletách. Kamarádka, která je na tyto barvy alergická, mi řekne, že jsou to hnusný hadry, protože jsou růžový. Faktem ale je, že v jiné barvě by se jí třeba líbily. Barevná spektra jsou zase záležitostí individuálního vkusu. To, že se někomu nelíbí zrovna onen růžový model neznamená, že je oblečení objektivně hnusné.

Obsahem tohoto motta není posuzování kvality, ale skutečně subjektivní rozdíly ve vnímání. Skutečným "protože" je zde subjektivní důvod: protože nemám ráda komedie, protože nemám ráda růžovou barvu, protože nemám ráda samohlásky, atp. Můžeme nemít rádi cokoli na světě a o tom fráze "sto lidí, sto chutí" skutečně je.

O čem tato fráze NENÍ?
Jarda Konáš vydá díl Hudebních masakrů, kde popisuje konkrétní kapelu. Tato kapela XY má vymletý texty, kytarista zná tři akordy, zpěvák zpívá falešně. Kapela se prezentuje příšerným vystupováním, ale přesto se někomu může líbit. Je to záležitost "SLSCH"? Není. To, že je něco evidentně blbě není záležitost individuálního (ne)vkusu. 

Další příklad.
Dlouho jsem měla texty skupiny Kryštof za ultrablbý. Myslela jsem si, že je to můj subjektivní pocit. Nikoli. Texty skupiny Kryštof skutečně ultrablbý jsou. Jsou tak ultrablbý, že mají dokonce posměšnou stránku na Facebooku. Všichni vědí, že skupina Kryštof vydává ultrablbý texty. Ví to dokonce skupina Kryštof. Tohle není záležitost SLSCH. To je prostě věc, která se ví a nikdo ji nemůže popřít. Maximálně nějaký momentálně vyfetovaný posluchač, kterýmu ty texty dávají smysl.

Záležitost SLSCH se z toho stane když: někdo řekne, že je skupina Kryštof blbá, protože je Krajčo hnusnej, protože nemá rád pop-rock nebo, protože je blbá veškerá česká tvorba, protože dotyčný poslouchá jenom Eminema. Tohle už je názor ovlivněný individuálním vkusem a vyjadřuje postoj autora výroku.

A nakonec jeden pěkný příklad:
když někdo řekne: "Zeman je na hovno prezident, protože má jiný názor na západní ekonomiku, než já," dalo by se teoreticky prohlásit, že "sto lidí má sto chutí".
Když někdo řekne: "Zeman je na hovno prezident, protože pokazil tohle, tohle a tamto," je to objektivní pohled na věc opřený o reálné argumenty. Cokoli, co lze opřít o doložitelná fakta nemůže být záležitostí individuálního vkusu. 
Podívejte se třeba na tenhle článek. Někdo by napsal, že nadužívám různé typy formátování. Kdyby někdo napsal "sto lidí - sto chutí", tak by to nic neměnilo na faktu, že je kritika oprávněná.

Možná jsem ve všech příkladech nebyla úplně přesná s rozlišením objektivního a subjektivního vnímání věci, nicméně si shrňme podstatu: objektivním faktům a smysly vnímatelným jevům, jež vnímá většina jako fakt, nikdy, opakuju NIKDY nemůžete oponovat argumentem "sto lidí, sto chutí". Nejenom že mi tím vlastně nic neřeknete, ale uděláte ze sebe navíc pitomce. Leda byste mi tím chtěli zavřít hubu, pak ano, pak není lepší odpovědi.


A já věřím, že můj bezvýznamný článeček nic nezmění. Že mi v budoucnu určitě někdo zase tuhle větu napíše pod reakci na špatně napsaný přechodník, rozhozený rytmus u básničky nebo nasvícenou fotku. SLSCH nemá být za žádnou cenu argumentem nebo dokonce ukazatelem kvality. Nikdy bych nevěřila, že to někomu budu muset vysvětlovat. Že se člověku A líbí věc X a člověku B se věc X nelíbí nikterak nepopisuje, jestli je věc X kvalitní, dobrá, blbá nebo hustá. Chuť stovky lidí neznamená nic jiného, než chuť stovky lidí. Kdyby to bylo jinak, neexistovaly by recenze, kritiky, ani debaty. Nicméně třeba jsem jediná osoba, který tenhle pseudoargument sere. Inu, jak se říká: sto lidí, sto chutí.

Co si o tom myslíte vy? Jsem fakt jediná, koho to vytáčí? Napište mi do komentářů, jak vidíte věc. Já se jdu najíst.
Šťastný nový rok.

4 komentáře:

  1. Stručný článek si teda představuju naprosto jinak :D
    Jinak i věta s "protože" může sklouznout do nadávek, takže ta spojka nikdy úplně nezaručí věcnou diskuzi.
    vím o podobné fráze jak "sto lidí, sto chutí". Podobná je také "mám jiný vkus"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak vám se jako nelíbí délka mých článků? Chm. Sto lidí...

      To máte asi pravdu. Pokud za "protože" následuje něco jako "jsem řekl" nebo "jsi kráva". Neměla bych tak zobecňovat.

      Vymazat
  2. Ahoj,
    vytáčí tě to tak, že mi z toho buší srdce :D. Ne fakt, myslím, že tolik vzteku ubírá článku na trochu odbornějším, objektivnějším, hlubším duchu. Taky se to trochu utápí v definicích, čímž to vybočuje ze stručnosti, či aspoň přehlednosti, ale čert to vem, pojďme k problematice.
    Levná fráze to je, a jak. Z toho si můžeme velmi rychle a jednoduše vytvořit obraz o člověku, který ji vypustil z chřtánu, a nemusíme se takovou "diskuzí" zatěžovat. Určitě je ale více důvodů, proč se náš oponent uchýlil k takovému výrazivu. Nejspíš to užívá, jak říkáš jako univerzální odpověď, se kterou má vždy poslední slovo (Co by se taky na takovou blbost dalo odpovědět?), nebo to používá jako slovní obrat k vyjádření lidské individuality, ale tady je mnohem lepší jednoduše říct "každej je jinej". Poslední možností je inteligentnější diskutér, kterému už došli argumenty, avšak čestnější by bylo přiznat nezdar - je to trochu případ našeho pana prezidenta, který argumentuje často podobně a jeho příznivci mu to hltají, což je smutnější než on sám o sobě.

    Když nemluvíme zrovna o jídle, tak jsem tohle spojení často slyšel z úst lidí ohledně umění. Na první pohled bylo jasné, že se dotyční výtvarnému umění nikdy nevěnovali a jejich znalosti končí někde u Mony Lisy, nedej bože u Van Goghových slunečnic, takže když stály před post-surrealistickým vyobrazením lidské deprese s prvky dadaismu a možná kapky THC, zaboha netušili co říct. K jejich nezdaru zrovna nebyli obklopení kulturně barbarskou společností a nechtěli být za úplné blbce, chtěli jen dát slušně najevo, že se jim to zrovna moc nelíbí, ale že jinak umění mají rádi (přitom bylo zřetelné, že nemají absolutní ponětí o tom, proč se to někde vystavuje, nedejbože i prodává). Tím je nechci nijak zatracovat, sám dobře vím, že v umění se člověk musí vyvíjet, poznávat, učit se, musí přirozeně růst, aby mohl něco ocenit, nebo aspoň trochu pochopit, především od 20. století.

    Jinak se mi psaní líbí, jen se divím, že tě to tolik rozhodilo, ještě tak na nový rok. :D
    Žij v míru

    OdpovědětVymazat
  3. Já mám štěstí, že mi tohle nikdo moc neříká, ale kdyby říkal, tak by mě to taky sralo. "Já to tak prostě píšu" jsem ale slyšela dostkrát a dřív mě to rozčilovalo. Dneska už nad takovýma lidma většinou mávnu rukou, pro mě je to prostě znak demence dotyčného a nemá smysl se mu to snažit rozmluvit, když evidentně má za to, že on je borec a můj názor je mu buřt.
    Debatovat dneska už umí málokdo, a málokdo taky chápe, o čem má být debata a že to není soutěž. Zrovna dneska jsem to řešila s přítelem, kterému jsem v něčem oponovala, on nevěděl, co na to říct, a později mi řekl, že mám jediné štěstí, že neumí argumentovat. To podle mě není štěstí, ale naopak smůla. Těžko vést inteligentní diskuse a rozebírat argumenty s někým, kdo to neumí.
    Dřív jsem mívala takovou partu známých, kteří byli inteligenčně dost na výši, a tak se v hospodě u piva vedly šíleně erudované debaty a argumentační přestřelky. Mně bylo 18 a připadala jsem si tam jako kus másla na plotně :D Neměla jsem často páru, o čem ti lidé mluví, jen o málo starší než já, někteří i mladší, ale vedli ostré debaty o zahraniční i naší politice, o historických událostech, o nichž jsem stěží slyšela, o jejich dopadu a podobnostech s jinými událostmi. Když jsem se občas zvládla zapojit, byla jsem pak na sebe neuvěřitelně hrdá a bylo jedno, že moje argumenty nebyly zdaleka tak erudované. Už to, že jsem přiměla druhého na mě reagovat, bylo fantastické, a i je to zjevně bavilo.
    Jo, dost mi to chybí :)

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv