úterý 7. února 2017

FAMU diary, díl I.

Je to totiž takhle: po tom nešťastném debaklu loni (mluvím o tom, jak se mi během dvou měsíců odjebalo všechno, čemu jsem ve svém životě věřila) jsem se rozhodla udělat v životě závratné změny. Tak nějak jsem se ocitla na "volné noze" a v podstatě je ze mě stará panna bez vyhlídek, vzdělání a nějakého životního cíle. Tak jsem se rozhodla prubnout všechny možnosti, jež mi život dal a prubla jsem přijímačky na FAMU. Jakože jen tak. Ze srandy.
.
Jelikož šlo jen o pokus, bylo mi v podstatě jedno, jestli se tam dostanu nebo ne. Zkrátka jsem to chtěla zkusit a neměla jsem v plánu to v případě neúspěchu zkoušet znovu. Předpokládala jsem, že to bude jen další historka, kterou mi děti, čumíce do konzolí, odmručí. A ani jsem nevěděla, zda bych šla, kdybych se opravdu dostala dál. Tak jsem posbírala dvě povídky, které jsem napsala do soutěží na UPOLu (první, neupravené verze zde a zde), napsala třetí s názvem "Krvavá váza", sesmolila návrh čehosi, co jsem kdysi chtěla napsat jako román a v rámci své prokrastinace jsem třikrát napsala první kapitolu a vše vložila do složek s hooodně špatnými rozbory Koralíny a světa za tajemnými dveřmi a Malé Miss Sunshine. Týden předem chtěli přihlášku a životopis, jestli se nepletu. Takže klasika, Tesco, Havlík, Náruč, hotelovka, univerzita nedokončena, navrch usměvavá blond fotečka a pak tři dny po deadline leželo rekomando v Olomouci, což mi ale nevadilo, protože rozhodující bylo razítko, že jo.



Ale abych nepředbíhala. Do všeho mě namočil kamarád. Delší dobu jsem ho sledovala na Facebooku, je to, prosím, SPOLUŽÁK MLADŠÍ SÉGRY MOJÍ NEJLEPŠÍ KAMARÁDKY, dobrý kamarád člověka, co mě dostrkal na bohemistiku a po jednom a půl semestru odešel a napsal mi to v podstatě jako odpověď na esemesku, jestli ho mám podepsat na prezenčku u docentky Mocné. To jen tak mimochodem. Ale abych vás nezamotala do složité větve postav, toho prvního (což je mimochodem bývalý člen hurá projektu Beatnická aliance zvaný Nerrti) jsem si už ani nevím jak přidala do přátel - jak se znám, napsala jsem mu, že se chci kamarádit a on napsal "tak jo", což dělám poslední dobou docela často (akorát Jaroslav Cerman si mě přidal sám, pak jsme si chvilku posílali GIFy, pak se v podstatě poslali do píče, no, tak už kamarádi nejsme). 

Ten člověk (Nerrti) už FAMU pár let studuje, dokonce ten stejný obor a přivedl mě k myšlence, že bych to fakt mohla někdy zkusit. Jednou. Třeba. Toho času jsem byla ještě hrdá bohemistka a žila s Medvědem v hřejivém hnízdě, které se později ukázalo býti hnízdem hadím. A tak nějak jsem neměla chuť něco měnit. A ačkoli se mi brněnská voška po prvním semestru VELICE zalíbila... takhle, o víkendu jsem si četla nějaké svoje horoskopy v poměru s Měsícem a ascendentem a podobnýma hovadinama a nedefinovala bych to líp, zkrátka se tam píše, že jsem člověk, který když má stanovený cíl, tak se jej drží. A může milovat sebevíc (ať jde o člověka či město), zkrátka přes cestu za oným cílem nejede vlak.

No a pak nastal ten kýžený okamžik, kdy jsem si jen tak mimochodem vzpomněla, že by měly viset na webu výsledky do druhého kola. Zrovna jsem se učila na zkoušku z komunikace (?), otevřela jsem web FAMU a v seznamu postupujících do druhého kola bylo moje jméno spolu s dalšíma sedmnácti.

Říkala jsem si, že mě ta informace, pokud se stane skutečnou, mě potěší, možná i povzbudí, ale byla jsem evidentně naivní, protože jsem napřed propukla záchvatu hysterického smíchu a radosti a juchání. Tenhle stav se proměnil ve stejně hysterický pláč, protože jsem cítila podivnou směsici nervozity, nadšení a vlastně i smutku, protože jsem si uvědomila, že jsem tím blíž rozhodnutí: ano, půjdu tam.

Na druhé kolo jsem se v podstatě nepřipravovala. Učila jsem se na zkoušky a říkala jsem si, že pro to udělám maximum, jakého jsem schopná, ale pokud se tam nemám dostat, nepomůže ani kdybych se na hlavu stavěla. Druhé kolo mělo být několikadenní. Krásná mzda z prosince se mi krouhla nejen o mimořádné výdaje, ale o cenu za ubytování v hostelu od pondělí do pátku, plus nějaké to jídlo. Říkala jsem si však, že pokud se na školu nedostanu, bude z toho minimálně hezký výlet a hezká zkušenost do deníčku.



Víkend před odjezdem byl Skřivánek u mě; zúčastnili jsme se akce v neziskovce, kde dobrovolničím. Padlo to na jeho narozky, takže jsem si namalovala obličej na ksicht a oblékla si pohřbové šaty a odešla na candrbál. Skřivánkovi to neskutečně slušelo, protože si koupil nový kalhoty. Těsně před vyhlášením tomboly jsem ho požádala do ruku a on mě ve vší slušnosti odpálkoval. Taková to byla kalba. Nicméně v průběhu toho víkendu jsem byla v jakémsi podivném tranzu a pořád myslela na to, jak se moje lehká, velice lehká sociální fobie, s níž poslední dobou úspěšně bojuju, popere s hromadou odborníků, nositelů Litery s Jarchovským v čele. Bylo mi fuk, jak to dopadne, hlavně abych ze sebe moc neudělala krávu. Skřivánka pohled na mě trápil, ptal se, co mi je, přičemž jsem se mu svěřila, že nevím, jestli tam chci jít. Nevím, jestli tam patřím. A von, že to se za ten týden snad dozvím.

Nedozvěděla jsem se to dodnes, by the way.

Pokračování zítra.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Počítadlo návštěv