středa 8. února 2017

FAMU diary - díl II.


Včera jsem vám psala o tom, jak jsem se hlásila na FAMU. Dnes budu vyprávět o druhém kole tohoto kroku. O tom nejvýznamnějším.



Nerrti mi napovídal leccos a to mě uklidňovalo. Asi tak.
V pondělí v onen inkriminovaný týden jsem vzala cestu přes Brno. Napřed jsem složila (úspěšně) zkoušku z metod sociální práce a ve tři hodiny jsem nasedla na autobus RegioJet ve směru Praha - Florenc.
Ubytovala jsem se v hostelu s pitomým názvem Hostel Ananas, nicméně ono ubytování pro mě bylo zážitkem samotným o sobě. Až do rána, kdy jsem přišla na fakultu, jsem nemluvila s jediným Čechem. Navíc jsem v hostelu nikdy nespala. Okolo mě se točili Hispánci, Italové, Korejci, Japonci, a ano, v předposlední den mi tam nasadili pecku - kluka z Brna. Kromě personálu jediný Čech, kterého jsem potkala. Při pokusech o small talk jsem byla obviněna, že v hostelu snad pracuju.

V Ananase se mi líbilo. Přivezla jsem si spoustu zavařených vegetariánských jídel. Ananas navíc stojí na Václaváku, což zabezpečilo bezproblémový transport z ubytování na Smetanovo nábřeží a zpátky. Kousek od hostelu stojí obchod Hamley's, jenž jsem viděla poprvé v životě a jenž mě uchvátil. Palladium, kde jsem chtěla navštívit sestřičku mé olomoucké práce, bylo asi patnáct minut pěšky. V Kotvě jsem potkala Jardu Hejla a tak vůbec ke mně byla Praha milá.

Akorát jsem tam málem zapomněla mluvit Česky, což se u pohovoru projevilo.

Druhý den jsem vstávala už dost ve stresu. U Nové scény jsem začala vydávat zvuk jako humr ve varu. Vstup do budovy jsem musela dát na tři. Přišla jsem první. Za okamžik se začala chodba plnit nervozními tvářemi cizích lidí a jednou tváři známou. Cítila jsem se jako v aréně. Nahnali nás do promítacího sálu, kde nám pustili film Americká noc a pak nás o něm asi dvě hodiny nechali psát. Co si budeme povídat, ten rozbor jsem dojebala. Měl asi tři strany a v podstatě byl o ničem, což se později u pohovoru projevilo.


Hodinovou pauzu jsem strávila se známou tváři u čínského jídla a po obědě jsme se vrhli na psaní etudy, jejíž zadání jsem si představovala trochu jinak a vůbec se na ni nehodilo nic, o čem jsem chtěla psát. Co teď? Vzpomněla jsem si na ranní pročítání serveru Vinted, kam chodím diskutovat. Poslední dobou se v něm řešil příběh ženy, která roky nemohla otěhotnět a pak se ožralá vyspala s kolegou, kterýž ji uvedl do jiného stavu. Na páté straně mě začala bolet ruka, mých pět možných závěrů se začalo navzájem hádat, a tak jsem příběh ukončila a odešla. Což se taky u pohovoru projevilo. Po celou dobu psaní jsem měla výhled na Národní divadlo za záclonkou pomalu se snášejícího sněhu.

Druhý den jsem měla silně na háku, protože se psal test. Nerrti mi totiž sdělil, že ten test vlastně vůbec nebyl důležitej. Totéž nám sdělil dozor. Nejprve jsme psali test dramaturgický. V něm jsem v podstatě uplatnila nějaké ty znalosti z bohemistiky a aplikovala je na film. U druhé otázky jsem napsala přesně jednu větu. Šlo o (základní) literárněvědný termín, jenž jsme měli aplikovat na Shakespearovu hru. What the fucking hell? "Vy jste nečetla Shakespeara?" zeptali se mě třetí den u pohovoru. "Ehmmm..." odpověděla jsem.

Následující test nás zkoušel ze společenskovědního základu. Minimálně polovinu věcí víte, pokud nejste ignorantská piča s pamětí nahovno, jako je tomu u mě. Takže jsem napsala svých pět odpovědí, z nichž asi dvě byly blbě a jednu jsem věděla z Teorie velkého třesku.
U testu jsme měli výhled na Hrad, mimochodem.

"I když máte takovou průpravu v literatuře, máte obrovské mezery v kulturním přehledu," zaznělo u pohovoru vyčítavě.
"Ehmmm..." odpověděla jsem.
"A proč jste ty rozbory nerozvedla, vy už jste ke konci unavená, nebo co?" Schválně, jestli uhodnete, co jsem odpověděla:
a) o technických záležitostech filmu vím úplné hovno,
b) ehmmm.

Přestože jsem doufala, že ty lidi nikdy neuvidím, odpověděla jsem za b), kdyby jakože něco. No ale když se vrátím trošku k tomu seznámení s katedrou, tak ten pohovor sám o sobě nezačal marně a v úvodu jsem se dozvěděla vše, co jsem potřebovala vědět. Dozvěděla jsem se, že mám dobrý nápady, zajímavou poetiku, dozvěděla jsem se věci, který by na mém psaní šly změnit a s tímhle závěrem bych klidně mohla odejít a nikdy o FAMU neslyšet. A pořád mi bylo v podstatě jedno, jestli se tam dostanu nebo ne, protože zpětná vazba od lidí ze zkušenostmi je vlastně důvod, proč jsem tam lezla. Jarchovský vypadal potěšeně a docela živě se zbytkem komanda konzultoval věci, jež jsem napsala. Takže poté, co jsem si vyslechla, že jsem vlastně blbá (pozn. - to neřekli oni, to je můj vlastní závěr), ale docela šikovná, jsem poděkovala kolektivu za čas a odešla se smíšenými pocity (něco mezi rychle vypadni a jsi borec), hlavně jsem si při odchodu tak trochu nostalgicky povzdechla s představou, že ty lidi už nikdy neuvidím, že do tý budovy už se nikdy nedostanu a pojedu do Olomouce a dodělám vyšší odbornou školu sociální a budu jednou nějakým dětem v děcáku před spaním vykládat, jak jsem se líbila Jarchovskýmu.

Což se nestane, protože mě vzali.
Pokračování v pátek. Pointu víte, počkáte si.



2 komentáře:

  1. Včera jsem chtěla napsat, že i kdyby to nemělo vyjít, je to zajímavá zkušenost. Dneska píšu gratuluji - pořád máš čas se rozhodnout a rozhodně je to dobrá zkušenost! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Hotel Ananas? Jak to někdo mohl vymyslet? A jak to někdo mohl uskutečnit? Proč mu v tom vesmírná rovnováha nezabránila?

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv