neděle 16. července 2017

Co když ti zbývá jen třicet?

Třicet čeho, ptáš se?

Na to ti odpovím: já nevím.

Co kdyby ti ale někdo řekl, že ti zbývá třicet do konce? Jak s tou informací naložíš?

Představ si, že jdeš po ulici. Všední den, zahrádky plný, lidi courají sem a tam. Je krásně. Ty spěcháš. Do práce, do školy, někam, kam musíš, aniž bys zrovna chtěl. Najednou ti vstoupí do cesty cizí člověk a oznámí ti:


"Zbývá ti třicet."
A odejde. Už ho nikdy neuvidíš. Máš prostor na něj zapomenout a vymazat jej z paměti.

Nevíš, kdo to je, nevíš, proč přišel a co po tobě chce. Zastavíš se, zmateně koukáš okolo. Připadáš si jako vytrženej ze svýho snění. Od časných ranních hodin, kdy jsi vstal, jsi zahloubaný v myšlenkách. Zasekanej v řetězcích povinností. Tlačí tě uzávěrky, povinnosti, do kterých se ti nechce, anebo ne! Možná je to jinak. Pravděpodobně ses povaloval do desíti. Po probuzení z lehké letargie jsi do sebe vyklopil dva, tři hrnky kafe. A teď se prostě snažíš probrat. Hýbat se a čekat, zda začnou fungovat. 

Čekání, až začne působit kofein. To je nejčastější důvod pro prokrastinaci. Ještě nemůžu, nemyslí mi to. Až si dám kafe a začne působit, pak můžu něco dělat. Ale do té doby nefunguju.

"Zbývá ti třicet." TŘICET. Třicet čeho? Třicet let? Třicet dní? Třicet minut? Třicet hrnků kafe?
A zbývá do čeho? Do smrti? Do příletu mateřské lodi? Než potkám životní lásku? Životní Nemesis? Máš tolik otázek. Ale otázky jsou k ničemu. Nejsou vlastně vůbec důležité. Důležitá je činnost. Ty to nevíš, ale ono se už něco děje.

Jenomže co máš dělat?
Do práce musíš. Živí tě. A nebo taky ne. Nebo jo?
Do školy taky musíš. Potřebuješ ji k tomu, abys jednou mohl dělat to, co tě baví. Něco dokázat. Nebo ne? A nebo taky jo.
Do obchodu taky musíš. Potřebuješ jíst. Bez jídla bys měl hlad a bez hladu bys nemohl plnohodnotně prokrastinovat.

Tak to je tedy nadělení. Vůbec ti to nezávidím. Zbývá ti třicet a ty nevíš, jestli má cenu vůbec řešit, jestli stihneš vlak nebo jestli byla ta léta zdravé stravy a kardiocvičení k něčemu. Možná tě srazí tramvaj a ty se nedozvíš, jestli bys umřel ve čtyřiceti na infarkt, kdybys každý dej jedl mekáč a pil kolu.To asi nasere, co?

A nebo se to taky dozvíš. A s tím i něco jiného. A nebo taky ne.

Možná ten počet "třicet" znamená nějaké úseky, které neznáme a které nelze definovat pozemskými jednotkami. A možná to ani není jednotka času. Možná jsou to skutečně ty hrnky kafe. A nebo taky ne. 


Takže co teď? Zbývá ti určitý počet neznámých jednotek. V přepočtu těch "třicet" může znamenat cokoli od vteřiny po desítky let. Máš pocit, že tě někdo zradil. Že ti někdo náhodně vyměřil čas a teď ho máš málo. Nedochází ti, že se tím nic nemění. Jen tě někdo upozornil na to, že nemáš tušení, kolik ti zbývá času. Ale sakra, času do čeho? K tomu jsme ještě nedošli. Možná zemřeš, možná se teprve narodíš. Anebo cokoli jinýho.

Možná byl ten člověk mimo. Sjetej nebo opilej. Možná nevěděl, co říká. Ano, tak to bude. Je jednoduchý to říct. Ale je jednoduchý to vypustit z hlavy?
Třeba to moc dobře věděl.

Takže nevíš, kolik ti zbývá. Taková je realita. Aha. Co s tím uděláš? Půjdeš dělat dál věci, co tě nebaví? Tak si dávej majzla, protože odpočet začal právě TEĎ.

Zbývá ti dvacet devět. Dvacet osm. Dvacet sedm.

Něco mi říká, že nastal čas žít naplno a dělat věci, co tě baví.
A nebo taky ne.


1 komentář:

  1. Budu předpokládat postupně ten nejhorší a nejlepší scénář, tj. napočítám do třiceti (scénář 30 vteřin). Zřejmě se nic nestalo (jakože stát se může cokoli - zbývá ti 30 sekund do potkání tvého budoucího nejlepšího přítele apod.), takže automaticky přecházím na ten nejlepší scénář, zbývá mi ještě (už jenom?) 30 let.

    OdpovědětVymazat

Počítadlo návštěv