středa 4. října 2017

Jsem hustá jak beton.

Sedím si tak v RJ z Prahy do Olomouce a najednou se mi na hlavu z přihrádky nad sedadlem rozsype knížka, kterou mám do konce týdne zrecenzovat. Abyste mi dobře rozuměli, je to výtisk několika desítek stran povídkové sbírky, která ještě nevyšla, takže dopad odložené práce na mou hlavu byl docela efektní. Bílé potištěné stránky pokryly podlahu půlky kupé jako popel Pompeje a můj spolucestující zdárně předstírá neúčast, i když mu deset minut předtím spadl na hlavu můj mobil. Říkám si: kam to napsat? A jó, vlastně, já mám blog.

Za uplynulý měsíc se teda děly věci. Přestěhovali jsme se se se Skřivánkem a psem do Prahy. Já a pes si zvykáme, Skřivánek je z ní trochu nešťastnej, ale to se poddá. Pes je teda nadšenej, protože bez vodítka nechodil po ulici od... no... nikdy. Ale i na to si musíme dát bacha, poněvadž se ke mně dostala informace, ze bezďáci na Proseku žerou psy. Takže nález spálené Peggyniny kožešinky se přidal na seznam nočních můr, na které si sem tam prostě vzpomenu. U jídla, na záchodě a tak.

Další věc je ta, že se na FAMU běžně chodí na výuku se psy, což byl jeden z důvodů, proč jsem se vůbec hlásila. Mám v plánu tam začít Peg postupně tahat, ale mám strach, že na její počest zakážou psům vstup do budovy. Je tam totiž víc psů, než lidí; ona teda nerada nic z toho, takže si tam bude připadat jako na nádraží, ale vím, jaké dělá zvuky a nejsem si jistá, jestli fakulta přežije tak sebestředného psa. Na DAMU by ji možná přijali navzdory jejímu druhu, ale nejsem si jistá, jestli na FAMU přežijou její hlasitý teatrální zívání, povzdechy, nebo tiché podezřívavé "...baf... baf... vrrrr baf...".

No a já? Já dokonale splynula s mimikry v budově. Ne že bych vypustila tygra z klece, na to jsem už stará, na druhou stranu tam fakt nejsem ani jedna z nejstarších, natož nejstarší. Statisticky spíš zapadám mezi čerstvé maturanty. Mezi nimi jsem si našla i režiséra. Nekecám. Je to totální stylař, skvělý autor a myslím, že ho miluju. Tajně, pst.

Tak nějak mám pocit, že jsem našla místo, kde můžu být sama sebou, aniž by to byla výhoda nebo nevýhoda. Přirozenost je tady prostě normální věc, která se od autora čeká, protože mě vzali takovou, jaká doopravdy jsem. Nakonec si myslím, že můj přístup "já se tam vlastně ani dostat nechci" byl tím nejlepším, co jsem mohla zaujmout, jelikož jsem neměla tendence dělat ze sebe něco, co nejsem a přehnaně se snažit. Teď mám jistotu, že ode mě nečekají víc, než jsem předvedla u přijimaček. Nečeká mě žádné "Kristýnka je TAK ŠIKOVNÁ, ale málo se snaží" nebo "taková hezká holka a mluví tak sprostě", protože jsem u talentovek své fekálním slovníkem psané povídky podepřela univerzálním pokrčením rameny na každou teoretickou otázku.

Matně si vzpomínám na příšeří Apotéky, kde jsem na konci směny pečlivě sešívala jednotlivé práce a stohovala je do složek. Pochybovala jsem o sobě, ale přiznám se, že částečně.

Já byla hustá už dřív, jen si toho nikdo nevšiml.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Počítadlo návštěv