čtvrtek 26. října 2017

Neboj se. Pohár je už rozbitý.

Nedávám to znát, ale mám strach ze smrti. Nevadí mi představa nebytí, ale trpím pomyšlením, že přijdu o něco nebo o někoho, díky čemuž je můj život krásnější. V raném dětství jsem přišla o otce a stěhovala jsem se z místa na místo. Jsem tedy velmi citlivá, co se týče ztrát a změn. Existuje ale něco, co mě vždycky dokáže nasměrovat správnou cestou.
Tzv. "východní náboženství" bývají často křesťanskými naukami označována jako jisté formy rouhačství a satanismu. Podle mého názoru je to tím, že podle křesťanských nauk lze dosáhnout ráje až po smrti následující po počestně tráveném, ideálně protrpěném životě v odříkání (přeháním pro efekt). Východní náboženství zpravidla nabízí lepší řešení. Nabízí útěchu v jiných cestách. Například Buddhismus motivuje své učence ke změně přemýšlení vedoucí k dosažení "ráje na zemi". Poslední týdny čtu knihy od Osha, zejména Perly v kapse u vesty (o nichž vám dám ještě vědět). Učím se usměrnit vědomí, podpořit bdělost, uvolnit potlačené a zkrátka nahlížet na záležitosti lidského ega jiným způsobem.

Když se kácí les, lítají třísky. A tak mě moje ego - jak Osho předpovídá - nenechá odpočívat. Klade důraz na bdělost před vědomím, která blokuje člověka, aby se stal bdělým, jelikož jej nutí neustále nad něčím přemýšlet, stresovat se a rmoutit (zjednodušeně řečeno). Pokud ale dáváme vědomí málo prostoru, vytváří si problémy, abychom byli nuceni jej zase použít. A to je přesně můj případ. Vytvářím problémy. Jsem zkrátka vychovaná k tomu, abych neustále hledala problémy. A pokud nejsou, vyrobím si jej sama. Tady tyhle skutečnosti navazují na jiná učení, např. čtyři dohody ("nic si neber osobně" - není braní si věcí osobně vytváření neexistujícího problému?).

Nedávno jsem řešila s kamarádkou jeden náš společný problém: neumíme být šťastné. Jsme zkrátka zvyklé být nešťastné, jinou emoci neznáme. Když máme důvod být šťastné, vždycky si nevědomky vyrobíme důvod být nešťastné. Neštěstí je naše známé prostředí, kde se cítíme bezpečně.

Nechci nic zakřiknout, ale mám teď spoustu vysněných věcí. Studuju školu, o které sní desítky, možná stovky lidí jako o něčem báječném. Mám chlapa, jakého jsem si kdy přála. Mám psa a podle bývalé kolegyně bydlím "v hipsterské metropoli Evropy". Otázka za deset tisíc: proč cítím každý den bezdůvodné nutkání skočit pod metro? Proč jediné, po čem teď toužím, je absolutní klid, tak snadno zaměnitelný se smrtí? Proč neustále přemýšlím nad tím, jak snadno můžu o všechno přijít?

Když pominu všechny myšlenkové pochody (z nichž jsou některé ryze soukromé), vzpomněla jsem si na jeden díl seriálu Průměrňákovi, kde jedna z dětských postav trpěla panickou hrůzou ze smrti. Celé jeho šílenství se rozplynulo, když se dostal k následujícímu výňatku z knihy psychiatra Marka Epsteina: Myšlenky bez myslitele. Ten cituje budhistického mnicha Adžana Čá a já vám teď jeho těžce vygooglený příběh předávám:
"Vidíte tuhle sklenku? Pro mě je tahle nádoba už rozbitá. Těším se z ní, piju z ní. Skvěle drží moji vodu, někdy dokonce v nádherných vzorcích odráží slunce. Kdybych do ní cinknul, nádherně by zazvonila. Když ale tuhle skleničku postavím na poličku a srazí ji vítr nebo ji loktem shodím ze stolu a ona upadne na zem a roztříští se, řeknu: „Jistě.“ Když však chápu, že tahle  sklenička  je  už  vlastně  rozbitá,  je  každý  okamžik  sní  vzácný.“  Adžán  Čá  nemluvil samozřejmě jen o té konkrétní sklenici, ani pouze o světě jevů, o lesním klášteře, o těle nebo o nevyhnutelné smrti. Hovořil také ke každému z nás o já. Toto já, které berete jako skutečné, říkal, je už rozbité“
(Epstein, 2013, s. 80 - 81).
Teď následuje odstavec, kdy bych měla vysvětlit citaci a podstatu tohoto článku. Ale víte co? Já to neudělám. Mám pocit, že Adžan Čá prostřednictvím doktora Epsteina řekl všechno podstatné.

Dneska jsem si na tuto myšlenku vzpomněla při čtení diskuze na Facebooku, kde skupinka žen, ekologicky uvědomělých, rozebírala budoucnost planety a zda má cenu přivádět na tuto zemi potomky. Shrnula jsem jim tuto myšlenku. Adžan, stejně jako Osho, Dalajláma a spousta dalších buddhistů, jejichž jména ani neumím vyslovit, chtěli zdůraznit jedno: jak moc je důležitý přítomný okamžik.

Namísto toho, abych se těšila ze školy, nejlepšího chlapa na světě, psa a příjemné etapy vlastního života, myslím na nehody, smrt a ztráty. Myslím na rozbití sklenice, aniž bych se z ní napila. Tento příběh mi připomíná, že správný postup je přesně obrácený: uvědomit si, že všechny sklenice jsou odsouzeny k rozbití. Představte si vaši sklenici rozbitou. Okay. A co dál? Nic horšího se přece stát nemůže. Zítra je sklenice rozbitá a dnes se můžu soustředit na pití a odrazy slunečních paprsků. Není to nádhera?


Dosud jsem viděla sklenici, jak padá, jak se rozbíjí. Už mám jen lopatku střepů. Už nic nezmůžu. Rozbitá sklenice je konec. Ale teď, když vím, že všechno je "born to die" - včetně mé sklenice - snažím se užívat si ta desetiletí mezi tím. Však cesta je cíl, a tak dále, bla bla bla.

Diplomová práce "Vnímavost a její místo v psychoterapii"
Učení Adžana Čá



Žádné komentáře:

Okomentovat

Počítadlo návštěv