čtvrtek 21. ledna 2016

Moje bývalá záhlaví

(Říjen 2014)
Trvalo mi fakt, fakt dlouho, než se mi podařilo nastavit nové, aktuální záhlaví. V galerii jsem přitom našla pár starých, která jsou velice hezká. Tedy tím, co zobrazují, ne že by šlo o grafický majstrštyk.


Kdysi jsem si dělala screeny ze všech designů, ale časem jsem to přestala evidovat. Podělím se alespoň o pár záhlaví, která vítala mou hrstku čtenářů.
Patnáct záhlaví za těch pět let, co blog vedu. Nemluvě o tom, že Myší domeček je můj třetí blog.

1. Selfie s šutrem

Nijak zajímavá, ale mám na ní božansky fascinovaný výraz. I když fascinovaná jsem byla. Moje první rtěnka!


2. Parfume

Fotka trošku starší, než design sám. Tato moje selfie je z léta, kdy jsem šla do druháku na střední. To léto jsem se na jedné akci seznámila s bandou hipísáků, z nichž řada ovlivnila můj dnešní život (jeden mě například motivoval pro to, abych šla studovat do Olomouce). Léto vyvrcholilo úspěšným složením reparátu a tragickou smrtí učitele, který mě k němu připravoval. Záhlaví muselo vzniknout asi o rok později, jelikož film Parfém - Příběh vraha mi pustil až Medvěd. A to léto jsem jej ještě neznala.


3. Filmovka

Tohle záhlaví vzniklo přesně o dvanáct měsíců později na LFŠ. Fotka byla pořízena kvůli soutěži o propisky Pilot FriXion (které jsem vyhrála) a jmenovala se "FriXion na cestách". Tehdy jsem ještě Medvěda neznala.


4. Stín

...a další pitomá jazyková mutace. Opět LFŠ, stejný ročník, jako předchozí fotka.



5. Pracky

Pracka mě a mé sestřenice. Vyrůstaly jsme spolu. Ta holka má dvanáct a vypadá na osm. Dodnes jsme jako sestry.


6. Levné děvy

No jo, přešila jsem si pár oblečků a myslela si, že ze mě v září bude novej člověk. A prd. Změnila se jedna věc: zahodila jsem ten hroznej baret. I když... kde vůbec je? Mrk?
Foceno nejlepší kamarádkou po cestě ze ZUŠ. Třeťák na střední. To vím jistě, protože ve čtvrťáku jsme měly partnerskou krizi.


7. Dezz 2011

- tak je soubor pojmenovaný. Nevím, co to bylo za emo období.



8. Selfie s Baruškou.

Tehdy už byla trošku vyžranější, ale byla dost akční až do svých posledních dní. V době pořízení fotky jsme si začaly rozumět.

9. Růčo.

Nestálo to za nic, ale bylo to autorský.

10. Z dob, kdy jsem čučela na AHS.




11. Náznak dobrého vkusu.

Nejhezčí fotka oblíbeného zvířete, oblíbená barva a font, co mluví česky. O Exupérym nemluvě. Prakticky od té doby je můj blog převážně bílý.

12. Velblód

Začátek druháku na výšce. Děsný háro, park Flóra a básnička od Skácela.



13. Křeček mrtvej, já nemocná, všechno mě sere.

Ale copak je to, copak je to? Že by pso ve svém prvním svetru?

14. Už konéééc...

Tenhle ODPORNEJ pískovej nadpis ne a ne odejít. Táhni, šmejde, barev je tu dost.
A víte, proč moje neoblíbená angličtina? Tyhle boží fonty neberou diakritiku.

15. ...a šáteček.

A tenhle je prostě božanský. Nejvíc božanský. Logo myšky bylo původně na moje krásné tričko od SamWay, která mi později dovolila použít logo dál. U tohohle zůstanu fakt dlouho. =)

Takové běžné psí operace...

(Prosinec 2014)
Jste-li pejskař, podstupuje váš chovanec různé operace. Ne, nechápejte mě špatně. Nemyslím kastraci, přivazování žaludku, ani jiné závažné zákroky. Myslím ty jednodušší, které by měly být pravidelně prováděny - ať už denně nebo jednou za čas - ale ani tak je mnozí z nás neprovádí.


Když byla Peg štěně, vesele mi slízávala odčervovací pastu a já i říkala: Tyjo, to je fakt hračka. Prostě cajk. To samé jsem si říkala, když starší Peg cucala brusinkový sirup nebo čaj na nachlazení. Živočišné uhlí na průjem, který se spustil poté, co několikrát vyjedla koš, byl taky podán hravou formou. Veškeré injekce od lékaře v té době snášela v pořádku. Problém byl, když vyrostla a dostala první včeličku coby velká ženská. To už byl průser.

Z mého psa se během několika týdnů - aniž bychom si všimli - stal upískanej harant, který má pořád nějaký problém. Začala jsem si připadat jako máma puberťáka, který nenávidí celý svět, celý svět nenávidí jeho, akorát ty problémy se sebepoškozováním nějak nepřicházely - a že by mi trocha jejího masochismu pomohla.

S jejími přibývajícími měsíci se ze mě totiž stala úzkostlivá "mamina" (ano, říkáme si s Medvědem mamka - taťka a je mi jedno, co si o tom kdo myslí), která se svou ratolestí občas tak trochu zápasí. Nedávno jsem si například všimla, že má Peggy červené okolí očí. Možná alegie, kdo ví. Jelikož se všemi bolístkami (samozřejmě i svými) hned běžím na Google a hledám alternativní bezlékové řešení, udělala jsem to i teď. Poradny mi poradily světlíkové kapky do očí. Prý jsou naprosto super, problém se po pár dnech zlepší, je to ultra alternativní, je to levné, je to protě boží.

No co, řekla jsem si. Stejně by mi je strčil i veterinář, navýšil cenu a ještě si zaúčtoval kilo za ošetření. Žádný takový. Tak jsem koupila double balení světlíkových kapek. Devadesát korun, extra bylinková no name značka, paráda. Klekla jsem si k feně, chytila levou rukou čumák, pravou lahvičku a kápla. Peg zavřela oko a cukla. Kapka padla, říkám fajn, to půjde. Jenže nešlo. Chytila jsem ji násilím mezi kolena a pokusila se znovu. Ohnala se zubama, samozřejmě. Nasadili jsme náhubek. Pokaždé, když se mi ruka přestala třást, fena cukla. Takže po dobrým, ani po zlým to nepůjde. Znovu jsem šla a Google a vyčetla zkušenosti lidí, co psa po půl hodině uplatili pamlskama a šlo to krásně. Uplácím pamlskama. Škemrám. Půl hodiny v hajzlu. Nic. Schovala se pod stůl a čmí do blba, abych jí v nestřžené chvilce nekápla do očí světlík. Jsem unavená. Kapáí křečkovi mi svého času dělalo menší problém.

Vytahuju stříkačku, kterou jsem jí podávala sirup. Nakapu do ní světlík. Zaujímám hravý postoj. Skáču po čtyřech po kuchyni, štěkám, kňučím, vrčím, a když přijde blíž, vystřelím jí kapky do obličeje. Po deseti minutách má světlík o celé hlavě, jen ne v očích. Vzdávám to.

Druhý den. Přemlouvám. Uplácím. Zase se pokouším natočit hlavu k sobě. Pes se ožene, silně cvakne. Jednou, dvakrát, třikrát. Mám totálně paralizovaný, fialový palec a u nehtu se objeví červená skvrnka. Brečím. Řvu: "Ty hajzle malej, ať ti ty oči třeba vyhnisají."

(Věnuju nerozbalenou lahvičku kapek do očí.)

Peg má drápy, jak prodavačka z butiku. Hlavně ty ostruhy jsou síla. Když chce někomu ojet nohu, zatne mu ostruhy do kůže a tu bolest si nedokážete představit. ČEZ vrací peníze za plyn, tak slavnostně kupuju kleště na drápy. Paní mi ukazuje výběr a veškerý sortiment. Nadšeně ocházím s kusem za dvě kila.

Doma následuje známý rituál. Vytahuju menší náhubek, který si neumí Peg sundat. Peg ho vidí. Zdrhá pod stůl. Otáčí hlavu, abych jí ho nemohla nasadit, ale nejsem kretén. Nasazuju náhubek. Pojď, bobane, beru si ji na klín. Cvaknu jeden dráp. Teda spíš ho uhobluju. Kleště jsou totálně na hovno. Anebo nedokážu ocenit jejich práci, nevím. Každopádně tři drápy částečně dolů, pod blbým úhlem. Při odcvaknutí čtvrtého drápu Peg nadskočí. Obávám se, že jsem jí jej neucvakla správně. DOOOST! Červená, upocená, rozklepaná zahodím kleště do kouta. Psovi dávám piškot a jdeme na procházku. Po procházce vyhledávám nejbližší salóny pro psy, kde berou karty.

(Prodám levně kleště na tenké drápky - např. pro hlodavce.)

A jaké z toho plyne ponaučení? Když chcete týrat zvíře, najměte si odborníka. Nevím jak vy, ale já na to rozhodně nemám.

Vyčerpaná sedám k počítači a píšu tuhle sračku. Otvírám si výbornou tofu paštiku Patifu s příchutí husích jater s vínem. Peg vyskočí na postel, kňučí mi do ucha. Zapomeň, upozorňuju ji. Nedostaneš ani prd s mákem. Nic nepomáhá. Peg je tu co minutu. Výhrůžně vyndávám kapky do očí a držím je při psaní v dlani. Fena zatím neměla odvahu přijít blíž.

(Fotografii Peggy pořídila M. Zabystrzanová)

Být ženou

(Srpen 2015) Článek je přiřazen k tématu týdne "Emoce a jiné nesmysly".
Dobírám poslední plato hormonální antikoncepce, protože mi pravidelné a bezbolestné příjezdy tety Irmy začaly připadat jako luxus, který si budu muset zajistit důkladnou léčbou, nikoli zobáním těhotenských hormonů (aktualizace: ...což se nakonec nestalo). Přemýšlím, jaké to bude, po pěti letech nemít PMS.

Co říká o PMS Wikipedie? "Příznaky PMS: nesoustředěnost, únava, tlak v podbřišku a křeče, úzkost, přecitlivělost a návaly pláče, lehká deprese, psychické vypětí, podrážděnost, náladovost, zlost a vztek, změna sexuální touhy, bolesti hlavy a kloubů, svalové křeče, zvětšení a zvýšená citlivost prsou, bolestivé bradavky, zvýšená chuť k jídlu, především chuť na sladké, nadměrná žízeň, otoky kotníků a prstů, zvýšená potřeba spánku."

Obecně (a moc ráda) poslední dobou říkám, že se zásadně vyhýbám mužům s permanentními projevy PMS (schválně se zamyslete, kolik takových chlapů znáte a kolik z nich bere ženské hormony). Jsou to debilové (hlavně vám při jakémkoli, byť klidně vyjádřeném odporu připomenou, ať si vyměníte tampon, ačkoli váš odpor nemá s PMS co dělat), stejně jako ženské s PMS jsou krávy. Včetně mě. Z Medvěda přestává být Medvěd, ale "šulin a kokot", ze mě je hysterická kráva a Hačikó je z ničeho nic nejlepší film na světě. Nebo takový Jih proti Severu. Co si ta ženská, sakra, musela vytrpět! Největší peckou na PMS je šestá série Jak jsem poznal vaši matku. Prostě smrt Marshallova táty a sboření Arcadianu jako symbolu úplného konce nevydařeného vztahu doprovázené "Ballad of Sir Frankie Crisp" prostě dostane každýho. Vždycky u toho sežeru dvě Milky a stahnu lahev Tokaji.

Spolehlivě mě rozbrečí, když se pes potřetí za deset minut poblije. Člověk přemýšlí nad tím, co všechno pro něj dělá a jak je to nechutný a jak je ten pes blbej, že pořád žere papírový kapesníky a vatová odličovátka a pak vám to i se žaludečními šťávami vyklopí do postele. Pak to obejde, pochčije peřinu a jde se schovat, protože je na vás nasranej. Ano, nasranej na vás. A vy pak sedíte hystericky na posteli a drhnete zuřivě fleky, přičemž jste rudá vzteky, po držce vám tečou šušně, protože si nemůžete utřít obličejem rukama od chcanků.


A ještě jsou dost blbý takový ty filmy typu Pád, nebo noiry s Audrey Hapburn, kde je v pozadí vždycky nějaká strašně hluboká myšlenka a vy se s ní ihned začnete ztotožňovat. Najednou máte pocit, že celý to sledování filmu byl boží záměr a vy se musíte okamžitě sebrat a jít pracovat na tom, abyste tak nedopadla. Namísto toho zase žerete Milku a objímáte krabici kapesníků, přičemž začne mít pes dojem, že na něj dlabete, pochčije vám koberec a polovinu kapesníků sežere. V té chvíli si začnete uvědomovat, že jste špatná matka...
...teda panička...
...a pláč přejde v tiché depresivní bublání završené něčím existencionalistickým, jako třeba tím, že se opět ožerete.

Máte pocit, že přeháním? Inu, možná jo.

Kouzlo moderního mateřství: "...a jak jsem vyrostla!"

Článek je přiřazen k tématu týdne "Jít s davem".
Článek měl být původně o rozdílu mezi moderními matkami a tzv. lesanami. Jelikož jsem ale nabyla názoru, že navzdory teoriím, se kterými nesouhlasím (např. záležitost očkování), jsou lesany ty osvícenější a nemá cenu si z nich dělat prdel. Protože by to byla trošku nudná story.Naštěstí má každá matka po porodu obrovský pocit osvícení a uvědomuje si nesmírnou moudrost svého těla (ovšem které části, to už je na uváženou). Pak vnikají natolik osvěžující diskuze, že nejde se o to nepodělit. Seznamte se z dominantním lidským druhem: moderní matkou.

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar. Moderní matka obsadila sociální sítě. Vylezla ze své nory dětských bazárků a začala trávit čas u média, které ji při každé novince mlaskne v kapse.

Při svém popisu vycházím z typického modelu současné moderní matky, který jsem zrekonstruovala na základě pozorování v několika maminkovských skupinkách. Jednotlivé případy se mohou mírně lišit.

Moderní matka po pár týdnech od porodu přestává kojit a dítě přechází na umělou výživu, po které dítě přibrá. Takový jev je optimální a žádoucí. Moderní matka, oproti lesaně, důsledně naslouchá doporučením lékaře a pokud se doporučení více lékařů střetávají, je zmatená a zklamaná. Porod probíhá v režii lékaře, často v leže, pochopitelně v porodnici a je doplněn o různá preventivní opatření. Moderní matka neodporuje a za použití nelegálních metod (KE) je při hladkém průběhu lékařům vděčná.

Moderní matka uspává dítě vyřváním, bez jakéhokoli kontaktu. Dítě často separuje - odděleným spaním, krmením z lahve, apod. Moderní matka nemá problém kouřit v těhotenství a obhajuje se argumentem, že je to lepší, než brát drogy...


...jiné to bagatelizují, srovnávají s čokoládou a říkají tomu "úlet". Zapálí si žváro a za pět vteřin odsoudí lesany za odpor očkování.

Moderní mamka je závislá na Facebooku. Veškerý svůj krok, prd, stejně tak krok i prd dítěte, včetně obsahu plenky, sdílí na internetu. Fotografie jsou mnohdy nedůstojného charakteru, ačkoli si autorka neuvědomuje, že by mohla dítěti do daleké budoucnosti ublížit. Vlastně si neuvědomuje žádný svůj čin, kterým by mohla dítěti do daleké budoucnosti ublížit. Bez Facebooku moderní mamča neuvaří. Když nechce uvařit šmakuládu z Mimibazaru, ptá se kamarádek ze skupiny na jejich menu. Což není samo o sobě patologické, ale smrdí to podivným mourem lenosti a otázkou, zda prostě mamce nechybí nějaké to sousedské poplkáníčko.


Moderní mamka bez Facebooku ani nenakrmí dítě. Dítě moderní mamky papá od raného věku omáčky, uzeniny, knedlíky, lepek a jiné mňamky. Ony to přece papaly taky a nic se jim nestalo. Alfa a omega diety takového mrňouse je Pribiňáček, Laksymáček, Bobík a jiné laskominy.

...hlava mu neupadla, cajk.

Moderní mamka nic nehrotí.

Jak se do toho zaplete Hnutí pro nepřirozený porod, je vystaráno.


Některé moderní mamky se stávají nutričními poradkyněmi.

Moderní mamka je vůbec takový expert na návrat kořenům. Taková visítka, chodítka a nosítka nám přece taky neublížila. Navíc si moderní mamka odpočine, může dítě zahodit odložit, aby ji neotravovalo. Navíc je to docela prča, ne?


Příspěvky moderní mamky jsou lingvistické skvosty. Moderní matky dovedou perfektně fabulovat jednoduchý proces a mají obdivuhodný smysl pro detail.


Moderní mamky jsou nesmírně kreativní. Svým břitkým smyslem pro humor vás dostanou na kolena za každé situace. Vytvářejí si vlastní anekdoty a tak vůbec - už jsem se zmínila o jejich smyslu pro fabulaci?


Autorka se domnívá, že každá sociální skupina se vyznačuje pestrostí, co se inteligence týče. Ať jsou to maminky, advokáti, policisté, blondýny, neplatiči daní, avataři, jehovisti nebo alkoholici; myslí si ale, že moderní matky by se pro zachování genofondu rozmnožovat neměly. Inu, proto jsem ještě nenakladla vejce. Jenomže někdo nám, bezdětným, co se pro dobro lidstva nerozmnožují, holt někdo na důchod vydělávat musí. A vůbec, měla bych se vrátit k plotně.

Křeččí klec: jo, nebo ne?

Ahoj lidi,

poslední dobou řeším složité dilema. Moje křeččice má od léta novou klec (první věc, co jsem koupila za penízky z brigády) plnou roliček od toaleťáku, má zde i kolotoč a dřevěnou prolézačku. A ona POŘÁD HRYŽE MŘÍŽE.

Napřed jsem mazala eukalyptovou mastí, ta zabrala, ale její vůně rychle vyprchá, takže musím mazat často.. díky bohu hryže jen určitou část, takže když ji namažu, o jinou nestojí. Ale i tak: mast mi dochází a nebaví mě pořád mazat :-/ Takže se toto dilema snažím vyřešit. Stěhovat zpátky do akvárka ji nechci, protože když jsem to párkrát z nasrání udělala po ránu, zmateně, chuderka pobíhala po těch 40x20 cm skla a neměla šajnu, co se děje. Dřív jej milovala a už jej nenávidí.

Moje zkušenosti klec vs. akvárko - možná se hodí někomu, kdo neví, co vybrat. Obojí má svoje.


Akvárko
Přijměme tedy fakt, že nechceme utratit tisíce.
  • Malé akvárko je fakt malá věc a za ty peníze to je přímo pidivěc.
  • Jeho nesporná výhoda se projeví, umaní si vaše matka, že vyvětrá pokoj do průvanu bez vašeho vědomí.Je takřka nulová šance, že se křeček nachladí.
  • Křečoun vám nehryže klec a nevyhazuje piliny ven.

Nevýhody:
  • V létě je mu děsné vedro.
  • Nedají se proplétat větvičkami a co si budeme říkat: přísavky moc nedrží.
  • Neopomenutelná nevýhoda je údržba. Sklo se lehce oťapká a musíte jej leštit o sto šest, když vyměňujete piliny.
  • Taky se dost těžko přenáší.
  • Horko způsobuje rozhodně rychlejší rozklad výkalů, což může zavinit větší pach v létě.


Klec
  • Obrovskou výhodou je to, že pro křečka klec samotná je jedno velké dopravní hřiště. Můj křeček například hrozně rád leze vzhůru nohama (taky je na něj dost hezký pohled) (někdy vložím video).
  • Horní část klece se dá odejmout, což je nesporná výhoda při čištění.
  • Rovněž tak: plast se čistí líp, než sklo.
  • Křečoun si nepřipadá tak uvězněný (i když... mříže jsou mříže ;))
Nevýhoda:
  • Takže zaprvé, zmíněné, DOST NEPŘÍJEMNÉ hryzání mříží, které má nepříjemné, kovové echo.
  • Občas křečci vyhazují piliny. Je slyšet každé šustnutí.

Křeč: nový člen naší rodiny

28. dubna 2011
Musím vám to prostě říct. MÁM KŘEČKA!

Pro někoho z vás je to možná banální věc, pro mě je to ale doslova spasení. Asi nevíte, že moje první zvíře bylo morče a koupili jsme si jej s otcem. Helenka. Chcíplo. Protože máti nesnáší smrad ze zvířátek a cítí je na sto honů. Kdežto druhé zvířátko bylo pro změnu morče a jmenovalo se Helenka. To jsem dostala od tety jako náhradu. Chcíplo. V králikárně to pro mě bylo daleko, vysoko a od té doby jsem žádné zvíře neměla.

Vlastně jo, kočku. Ale ta nebyla tak docela moje. Měli jsme u babí hrozně moc koček, které se v zanedbaném dvoře prostě usadily. A jedna z nich byla krotší, jmenovala se Dan,jak jsem jí říkala jako fanda Harryho Pottera. Dan byl můj kámoš v době, kdy mě lidi nejvíc nesnášeli. Já byla sama, bylo mi asi... deset? Jenže pak se u nás opravovala silnice (tehdy kolem dědiny nebyl obchvat a jezdilo tudy hafo kamionů) a jednoho dne jsem ho objevila v koloně mrtvého. A odpoledne z něj byla jen krvavá máčka rozťápaná po silnici. Trauma. Nedůstojné a traumatické. Bývala bych přežila smrt jako takovou, během vyučování jsem se připravila na pohřeb, který, jak jsem naznačila, proběhl oplakáním mastného fleku na asfaltu.

Pak mi máti žádné zvíře dovolit nechtěla. Nikdy. Chtěla jsem snad všechno, bylo mi jasné, že psa nebo kočku si pořídit nemohu, ale co něco malinkatého? Nic. Při každé příležitosti mi matka začala nadávat že jsem nezodpovědná a tak dále. Taky mi předhazovala morče - které sice zemřelo trpce a osaměle jakožto položka ze seznamu ukřivděných z mé strany, na jež jsem nějak zapomněla - avšak ne zcela mou vinou. Znepřístupnit někomu něco a pak mu vyčítat, že se o to nestaral?

Naštvala jsem se. Ustupující úzkost a drzost získaná během vztahu s Marzem mi dovolila postavit se matce. V plném rozsahu. Tak jsem odkoupila od kamarádky za pakatel příslušenství, terárko, klokotoč i pítko a podobné nutnosti a s přítelem jsem zavítala do zverimexu.

Pár hodin po jeho přivítání v rodině totiž prohlásila, že je totálně sladký a že je roztomiloučký. No, prostě, vědět, jak to dopadne, netrápím se celé ty roky, co toužím po zvířátku. Živoříme spolu chvilku, ale zatím je moc hodná a tichá.