Třicet minut odpuštění denně

Stala se mi strašná věc. Jedna z těch, co se nepromíjí.
Stala se mi hrozná křivda a stala se mi ze strany lidí, kterým jsem věřila nejvíc na světě a které jsem milovala. Ze strany lidí, kteří pro mě byli stejné tělo a celý vesmír. A já se rozhodla jim to odpustit. A je to sakra těžký.


Už v dětství jsem poznala křivdu. Křivdu od nejmilovanějšího člověka na světě. Léta jsem si snažila nalhat, že se tak nestalo. Nalhat si, že mi nikdo z mých milovaných nechtěl a nemohl způsobit bolest. Tvrdila jsem sama sobě i ostatním, že jsem naprosto v pořádku. Jenomže až nedávno - skoro dvacet let od tý největší rány mi došlo: mám problém. Mám KURVA problém. 

Příčina nerovná se důsledek

Já neodpustila. Já nejsem v pořádku. Křivda se mi stala a žádný popírání a hraní si na klid to nezmění. Problémy se neřeší tak, že řeknete, že jsou zapomenuty. O to jsem se celá léta snažila - zapomenout. Chytří lidé nám neustále opakujou, že jen s odpuštěním můžeme být svobodní, ale už nám neřeknou, jak to udělat. Tvrdí, že odpuštění je cesta. Odpuštění dává svobodu, odpuštění je akt sebelásky, protože sebe samotné uvolňujeme z pout něčeho, co nás drží jako oběť. Je to pravda. Ale co s tím?
Pomohlo mi k tomu nedávné zjištění. Příčina nerovná se důsledek.

Abych to vysvětlila:
nedávno jsem řešila zásadní problém ve svém osobním životě. Šlo o situaci, kdy jsem váhala, zda vypustit ze života člověka, kterého nesmírně miluju a který je mi vším. Navzájem jsme se uvedli do situace, z níž se nedalo ani dopředu, ani zpět, ani nikam jinam. Namísto hojení jsme se potápěli. Nesmírně mě ta úvaha bolela, ale vypadalo to, že dotyčná osoba bude v životě spokojenější beze mě. Ve všech variantách řešení problému bylo něco špatně, a tak jsem začala docházet k závěru, že bude nejlepší se smířit s faktem, že naše budoucnost není spolu. A pak se to stalo. Aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela, rozhlížela jsem se okolo a přemýšlela, kterým člověkem by šel daný dotyčný nahradit. Aniž bych o tom nějak hlouběji uvažovala nebo mě poháněla nějaká vášeň - prostě jsem ochutnala svobodu volného výběru. A najednou mi to nešlo. To není svoboda. To je svázanost.

Byla jsem parazit

V té chvíli mi došlo, na čem je založen konflikt, jenž řeším.
V minulosti se mi stala křivda. Ta křivda způsobila, že byl oderván kus mé duše a roztrhán na kusy. Ten člověk, co mi ublížil, zmizel vlastní vinou ze světa, aniž by vyřešil vlastní "karmické dluhy" a všechno nechal na mně. Já si odchod toho člověka vyžrala se vším všudy. A nepomíjím ani fakt, že ten člověk odešel v době, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. Doslova se mi roztrhalo celou mou osobnost. Uvědomění si téhle věci mě vedlo k myšlence druhé: je to důvod, proč mi dosud nevycházel žádný vztah. Celou dobu jsem si myslela, že hledám partnera vedle sebe. Ale já namísto toho hledala jen oběť, již bych nacpala do toho prázdného místa ne v srdci, ale ve své vlastní osobnosti. Požírala jsem energii jiných mužů namísto toho, abych byla rovnocennou partnerkou. Ještě jsem se tomu nemístně divila a vyčítala jim, že utíkají a nemají zájem se mnou trávit čas. Zůstávali jen ti, jimž připadalo normální někoho ničit nebo kteří byli vedení k tomu být plastickou hmotou bez názoru a touhy, aplikovatelnou na jakoukoli prázdnou formu, jako jsem byla já. Tohle uvědomění zásadním způsobem změnilo můj život a jsem moc ráda, že mi tyhle věci došly.

Úvaha ale plynula dál a já se zabývala tím, jak svoje rány zahojit, abych neměla tendence požírat jiné lidi. A došla jsem postupně k dalšímu závěru:


A ještě jednou třído...

Příčina  není důsledek.
Neustále nám někdo připomíná, že máme žít přítomným okamžikem. Jenomže jde to, pokud nám bylo v minulosti ublíženo? Přemýšlela jsem nad svými pocity a došlo mi, že příčina a důsledek není totéž. Vysvětlím.

Kdysi jsem napsala báseň vycházející ze svého pocitu křivdy. Jmenuje se Vzpomínky na dětství. Byla zakončena větou "Odpouštím, ale nejsem ještěrka. To, co se utrhlo, prostě nedoroste." Uvědomila jsem si, že toto jsou dvě odlišné věci. Nejdříve musím odpustit. Odpuštění je stav současnosti. V současnosti odpouštím to, co se stalo v minulosti. Řešení důsledku je další problém. Tím, že někomu řeknete "odpuštěno" se nevyléčíte. Tím to potlačíte.

Guru Osho říká, že pokud na někoho pohlížíte milujícíma očima, něco se ve vás změní. Vzala jsem tedy fotografii člověka, který mi křivdu způsobil. Podívala jsem se mu do očí a zeptala jsem se: proč? Fotografie pochopitelně mlčela. Cosi se ve mně hnulo. Pokračovala jsem. "Proč jsi mi ublížil? Proč jsi to udělal?" Cítila jsem v sobě i okolo sebe divné napětí. Pokračovala jsem. "Miluju tě," řekla jsem fotografii. "Prosím tě o odpuštění čehokoli, co jsem ti udělala. Moc mě to mrzí. Všechno, co se stalo." Vzpomněla jsem si na metodu h'oponopono, která spočívá v tom, že terapeut předpokládá, že způsobil problémy léčeného. Opakují se věty vedoucí k tomu, aby léčený odpustil terapeutovi. Problémy obou se tak vyřeší.

A tak jsem zírala na fotografii vlastního otce. Opakovala pořád dokola "miluju tě - mrzí mě to - odpusť mi - děkuji". Po nějaké době jsem propadla hysterickému pláči. Spotřebovala jsem několik kapesníků a uklidnila se. Ale stejně jsem neměla pocit, že se věci řeší. Tak jsem začala znova "miluju tě - mrzí mě to...". Po několika vřeřinách jsem zase propadla hysterickému pláči. Cítila jsem se jako ucpaný odpad, do kterýho někdo nalil kyselinu. Cítila jsem, jak se vrstvy hnusu uvnitř mě postupně odlupují. A tak jsem pokračovala. Když si vzpomenu, nastavím si budík na půl hodiny. Vezmu si krabici kapesníků a otcovu fotografii. Představím si, že sedí přede mnou. Opakuju pořád dokola - v obměnách, někdy i s dodatky: "miluju tě - prosím o odpuštění - je mi to líto - děkuji". Někdy, když cítím potřebu, říkám jen některé z nich. Občas jdu víc násilně: neprosím o odpuštění, ale oznamuju mu, že mu chci odpustit. Připadá mi ale, že  je na to pořád brzo.

Pořád to kurevsky bolí...

Předepsala jsem si velice bolestivou, ale velice osvobozující terapii. Třicet minut odpuštění denně. Pokaždé, když řeknu svému mrtvému otci "miluju tě, odpusť mi", dostanu hysterický záchvat pláče. A cítím, že je to správně. Hysterických záchvatů je totiž den ode dne méně a já se cítím otci čím dál tím blíž. Vidím více podobností mezi námi a cítím, jak se stávám svobodnější. Když mě přes den něco naštve, vytočí nebo zaskočí, opakuju si, že jsem svobodná, netýká se mě to, nejsou to moje emoce, nepotřebuju je

Řeším tak příčinu: odpustit a zanechat minulost za sebou. Už mě nebaví neustále řešit, co bylo nebo co by mohlo být kdyby. To, co se stalo včera, už netrvá. Ať mi kdokoli ublížil jakkoli, už to nedělá. Stalo se a já to nezměním. Můžu ale změnit to, že se smířím s tou křivdou a bolestí, co ve mně zůstala. S důsledkem.  Protože to změnit ještě můžu.

Bojovat s vnitřními démony sakra bolí. Je to neskutečně bolestivá cesta, ale zároveň se cítím, jako bych se v ohromném vedu napila ledové vody. Je to mučivé a osvobozující zároveň. Až to dokončím s otcem a budu plná lásky k němu a dokážu mu odpustit, postupně prostřídám všechny lidi, se kterými nemám vyřízenou minulost. Pak se možná uzdravím.

Přece jenom, možná zítra umřu. A není život moc krátký na to, abych žila jako parazit? Myslím, že nastal čas převzít zodpovědnost za vlastní život. Nemám právo, ani chuť ničit ostatní.


Díky, pokud jste dočetli až sem. Můžete mě sledovat na Facebooku, Bloglovin a Twitteru.
Můžete si taky přečíst o mém dobrodružství s vysazováním antikoncepce nebo o tom, jak se učím nebát smrti.

Komentáře

  1. Jakože... wow! Hodně silný článek plný myšlenek, které se mnou rezonují. Tleskám za odvahu pustit se do takhle bolestivého procesu a držím palce, ať se ti podaří vyplavit všechno to bahno minulosti a najít to odpuštění.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky