sobota 7. dubna 2018

Umírám každý den svého života


Uvízla jsem ve slepé uličce. Mám dojem, že "transformace", jíž poslední dobou procházím, se v těchto dnech zadrhává. Skoro nespím, nebo spím až moc. Jím nesmysly, na který nemám prachy. Čipsy a čokoládu, někdy pivo. Zapomněla jsem, jaký to je, být cyklická. Jo, možná je to ta posraná cykličnost. PMS.
Kromě novýho designu vidíte v záhlaví nový motto. Místo původního "dum spiro spero", kterým se řídím pořád, ale už tak zklišovitělo, že se mi zajídá, jsem podnikla i tuhle změnu. "UMÍRÁM KAŽDÝ DEN" a umírám každý den svého života. Nedávno jsem napsala článek "Pohár už je rozbitý" popisující všudypřítomnost smrti. Poslední dobou vnímám všudypřítomnost smrti mnohem víc, než kdy dřív. A je to paráda.


Protože ráno vstávám s tím, že jsem dostala zase den navíc. Usínám s tím, že je ten život docela fajn. Mám teď spoustu fyzického prostoru na meditaci a přemýšlení o svým životě. Už po měsíci vidím pozitivní výsledky. Nejen na sobě, ale na svým výkonu. Nedokážu říct, jestli je to tím, že jsem přestala brát ty posraný prášky, nebo tím, že mi docházejí mý zásadní životní chyby a jejich příčina.

V téhle chvíli se cítím nasraná na celej život a asi je to na článku znát. Ale navzdory všemu vím, že je můj život boží, takže zůstávám vděčná. Ráno vstanu, uvařím si kaši, zacvičím si jógu a půjdu dělat něco užitečnýho. Když Bůh dá a já se po dnešní smrti ráno zase narodím. Jako fénix.

Archetyp smrti je úžasná věc. V tarotových kartách se u Smrti objevují protichůdný symboly. Například slunce, o kterém nevíme, zda zapadá nebo vychází. Smrt na sobě někdy mívá umrlčí rubáš, do kterého se kdysi prý zavinovala miminka. Smrt je konec, při kterém něco novýho začíná. Vytáhnete-li si smrt, je čas se sebrat, měnit věci a vyhazovat vše, co ve vašem životě už nemá místo.

Povím vám parafrázovanej zenovej příběh. Jede auto, který řídí dva kněží. Jedou si a jedou a najednou vidí stopující štětku. Řídící kněz zastaví a zjistí, že štětka potřebuje odvézt do nedaleké vesnice. Kněží ji tedy odvezou do místa určení. Řídící kněz se s dotyčnou rozloučí, požehná jí a jedou dál. Spolujezdec je celou dobu nějakej divnej. Blbě se na řidiče kouká a dalo by se říct, že je nasranej. Řidič se ptá "wassup man" a spolujezdec odpoví: "Hele, kámo, je sice pěkný, že pomáháš bližnímu, ale takhle se kamarádíčkovat s hříšnicema je docela ekl." A řidič mu na to odpoví: "C'mon, bro. Já ji vysadil před dvaceti minutama, ale ty si ji evidentně pořád vezeš sebou."

Co v našem životě nemá místo? Může to být roztrhaný tričko, který si z nostalgie syslíte. Člověk, kterej vám straší v životě tak dlouho, že se už nemůžete pohnout dál. A co ještě? Něco, co ztrácíme každou vteřinou? Ano, dámy a pánové, je to život. Každým nádechem a výdechem se znova rodíme a umíráme. Není to úžasný? Naše buňky taky neustále umírají a rodí se. Jako organismus se tak pořád dokola obnovujeme. Vteřina, která byla před tímto okamžikem, už není vaše. Ta je dávno pryč. Pominula. A jste tu vy - v současnosti, ale s tím, co vám předchozí vteřina dala. Co z vás udělala.

Co z toho vyplývá?
Přestaňte, sakra, lpět na minulosti. Já to dělala roky, aniž bych si to uvědomovala a aniž bych věděla, jak si ubližuju. Vše, co bylo včera, před rokem i před blbou vteřinou je dávno pryč. Nevezme si s sebou štětky, který nepotřebujeme, který nikdy nepotkáme a který už jsou minulostí. Hledejme pravdu, hledejme ji v sobě, v přítomném okamžiku. Neptejme se, co nám kdo provedl a proč, zabývejme se tím, co to v nás vyvolalo. Protože na tom jediným fakt záleží.

1 komentář:

  1. Díky za článek. Myslím si, že zrovna v tuto chvíli jsem něco takového potřebovala přečíst. Je to něco, co se mi tak jako tetelí někde v pozadí mysli, ale vždycky jsem to ignorovala - tak dík, že jsi to vyhrábla trošku dopředu. Je toho hodně, co si zbytečně tahám s sebou, čas toho většinu odhodit.

    OdpovědětVymazat

Za každý přidaný komentář obživne jedno koťátko. Díky!