pátek 21. června 2019

Pes bez psa? Proč čeština skloňuje tak divně?

  Někteří z vás možná víte (a nebudu si dělat naději, že by vás byla většina), že jsem se před pár lety nechala vyrazit z bohemistiky, kterou jsem studovala téměř do konce. Nezůstalo mi v hlavě mnoho znalostí, ale zůstal v ní zápal o obor. Pamatuju si ten pocit, kdy některé věci nebyly snadno vyhledatelné a nebylo snadné si o nich načíst něco populárně naučného. Proto jsem se rozhodla tomu jednu rubriku věnovat.


  Pro začátek jsem se rozhodla zabývat Havlíkovým jerovým pravidlem, na které často po nocích myslím. Neříkejte, že vy ne; až vám řeknu, čím se zabývá, určitě si vzpomenete, že jste si s ním nejednou lámali hlavu. Jde o mou oblíbenou kapitolu (paradoxně o předmět, který mi byl ve studiu osudný) a ráda se s ní chvástám i na večírcích. Takže začínáme... a snad mi dostudovaní kolegové odpustí, když během svých rozprav zmíním nějakou tu nepřesnost. Hlavně mi připadá, že některé kapitoly jsou nesmírně zajímavé, a proto je chci předat dál.

  Před dávnými dobami se na našem území usadili Slované. Ze školy si možná matně pamatujete, že jejich období dějepis hádá na rozmezí 9.-13. století. Existuje mnoho pozůstatků jejich života zde. Známe přibližnou podobu jejich obydlí, ošacení, šperků, nádobí, nářadí, nástrojů... ale jednu záhadu tu máme: jejich řeč. Stejně jako jiné národy se potýkáme ze zásadním problémem absence rodilého mluvčího nebo nahrávky z daného období. A tak nám nezbývá nic jiného, než hádat, jak naši předkové asi některá slova vyslovovali.

Výsledek obrázku pro gif teacher

  Ale nenechaví badatelé zašli ještě dál. Vzhledem k tehdejší nízké gramotnosti umělo na celém území psát asi tolik lidí, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky a možná by ta jedna ruka vystačila i na další početní úkony. Veškeré písemné památky dané doby jsou de facto liturgické texty a legendy. Je tomu tak proto, že psát umělo jen pár lidí, konkrétně pár kněží. Jednotný pravopis tehdy nebyl; takže si každý psal jak se mu zachtělo a z hlediska dnešního čtenáře jsou některé texty velmi obtížně pochopitelné. Každý národní jazyk vychází z nějakého prajazyka, který mají jazykové a etnické skupiny společný. V našem případě je to praslovanština, z níž se na našem území vyvinula staroslověnština.

  Abych se dostala k jádru psa, musím ještě zmínit, že jestli pro naše současníky existuje něco skutečně záhadného, tak jsou to prajazyky. Praslovanština už je skutečný konstrukt, protože z období jejího užívání nejsou žádné doklady. Nemá pro nás pevnou podobu, spoustu jejích pravidel dnes hádáme na základě srovnání jazyků skrze různé "podobory" jazykovědy. Dá se říct, že je praslovanština svým způsobem abstraktní záležitostí. A badatelé jdou ještě dál, do indoevropštiny. Nicméně praslovanština přinesla do staroslověnštiny jev, který sice současná čeština již nepoužívá, ale některé slovanské jazyky (například ruština) jej udržely. Je to samohláska zvaná "jer". Tato samohláska v podstatě udávala takt slova, pomáhala dotvářet úplné slabiky (protože jak známo, slabika potřebuje vokál).

  Pokud jste někdy viděli rusky psaný text, s jery jste se už setkali v podobě měkkého a tvrdého znaku. Ale mluvím jen o grafické formě; jejich funkce byla odlišná. Tetička Wikipedie je popisuje jako "redukované (ultrakrátké) samohlásky".  To, jak se jery vyslovovaly, můžeme opět jen hádat. Názory jsou. Díky za ně.
  A nyní už jsme konečně u psa. Pes se totiž ve straroslověnštině psal jako:
pьsъ
  Hurá, hodina skončila. Z tohoto slova můžete uhodnout, že jer = dnešní "e". No, kdyby to bylo tak lehké...
  Celou situaci vysvětluje tzv. "Havlíkovo jerové pravidlo", které popisuje zánik jeru a jeho proměnu do dnešní podoby češtiny.
  Vezmeme-li staroslověnské slovo obsahující jery, třeba "pьsъ", vidíme následující:
  - každý první (lichý) jer od konce slova byl "zneškodněn",
  - každý druhý (sudý) jer od konce slova byl přeměněn v "e".
  Na základě tohoto výroku jasně vidíte, že "pьsъ" se proměnil v "pes".

  No jo, ale proč je pes bez psa?
  Je to prosté, milý Watsone.
  Protože dnešní "pes bez psa" byl dříve "pьsъ bez pьsa". V genitivním tvaru "pьsa" počítáme dle Havlíkova jerového pravidla od začátku i konce přesně jeden jer. Jestli to chápu správně, slovo "pьsъ" bylo ve své době dvojslabičné. Proto písmeno "s" už jer nepotřebuje, pokud tvoří slabiku "sa". V době, kdy tato nutnost již nebyla nutností, stává se zázrak a mluvčí mohl jer vypustit. Vznikl tedy genitivní tvar "psa". Stejně tomu tak je i u dalších slov, jako je třeba "švec" nebo "Karel".

  A takový je to smutný příběh.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za každý přidaný komentář obživne jedno koťátko. Díky!

Provozovatel webu:

Kristýna Vaňková, IČO: 07876807
Kontakt: kristyna.copy(v)gmail.com
Kompletní údaje o provozovateli ZDE.