pondělí 22. července 2019

Budoucnost jsou odpadky a přepisování minulosti

Seděla jsem v zámeckém parku v Dolní Rožínce; na lavičce proti zámku, dnes sloužícímu jako škola. V průčelí zámku je umístěno motto rodu, jenž park a zámek založili "Aeternus quia purus". Věčný, protože (je) čistý. Tak nějak jsem se zamyslela, jak by reagovali, kdyby viděli lokalitu dnes. Co z nás zbude, až tady nebudeme?




  Tohle nebude výjimečně článek o ekologii, byť na ni asi chvilkami odkážu, protože všechno souvisí se vším. V květnu se v obci (městě) Klecany během výkopových prací předcházející stavbě domu vyloupla ze země nádhernost: pec z předslovanského období. Více než dva tisíce let stará stavba plná nádobí, jako by od ní někdo právě odešel. Chtěla jsem se na ni podívat. Nestihla jsem to. Do té doby stihli pec nafotit, přeměřit, vytvořit repliku a zase zakopat a pokračovat ve stavbě domu. Ta situace mě tak nějak nihilisticky rozesmutnila. Ne kvůli tomu, že mi unikla výjimečná příležitost něco zajímavého vyprávět vnoučatům, ale také proto, že mi docvaklo, jak malý dosah jeden člověk může mít. A to je sám pro sebe celý svůj život celým vesmírem. 

  A tak jsem seděla v Rožínce, v parku, v jednom z kdysi nejkrásnějších parků na Moravě. V parku, ve kterém kdysi byly vodopády a potůčky. Dnes je park plochý, jednolitý, nejzajímavějším místem v parku plácek, kde rostou lesní jahody. Fakt skvělý. Bez ironie.
  Přemýšlela jsem, jak by reagovali, kdyby viděli, že jejich dům, jejich celý svět, najednou slouží jako škola. Římsy jsou komunisty osekané na strohé minimum. A v sousedství vyřvává dům hrůzy z vlastnictví Šiklandu. A na jejich kdysi honosný trávník kadí psi a válí se tam chátra jako já. S touhle vizí svůj komplex asi nestavěli.
  Věčný, protože čistý... 

  Když si představujeme svou budoucnost, vidíme ji čistou. Pokrokovou, moderní. Nevidíme plod naší práce potlučený, obroušený, už vůbec ne zasypaný hlínou, jako pec v Klecanech. Cítíme se ukřivděně, když se vracíme na stará místa, která vypadají jinak, než kdysi. Ale šest set let? Jak by se Jan Nepomuk cítil, kdyby viděl ve svém parku plebs opíjet se s botama na lavičce? Budoucnost evidentně neznamená automaticky pokrok. Budoucnost znamená odpadky na zemi a desítky vůdců, kteří jeden po druhém mění minulost.
  Jasně, jsou mrtví, jsou už rozložení, jsou už na prach. Jediné, co po nich zbylo, je pár osobních věcí v muzeu. Věci, co chránili a schovávali, jsme vyložili za sklo a vybíráme za ně vstupné. A domy. Velké krásné budovy, které nám dodnes slouží a národy si je chrání. Chvála bohu za to.


  Samozřejmě nechci, aby to vyznělo tak, že se bráním pokroku a jsem pro kříšení starých přízraků minulosti na jeho úkor, to ani omylem. Ale já nevím. Nechtěli bychom třeba víc chránit svoje tradice? Tím nemyslím, abychom separovali gaye a zahnali africké uprchlíky. Ale mohli bychom se konečně začít soustřeďovat na to skutečně podstatné. Na to, co tu je a brzo být nemusí. Na to, co je věčné, co je čisté.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za každý přidaný komentář obživne jedno koťátko. Díky!